Utrpení krásné neznámé

   Seděl jsem v hospodě a popíjel pivo. Zvědavě se rozhlížející po okolních stolech, zarazil jsem se pohledem o jednu velmi příjemně vypadající slečnu. Vypadala velice smutně a já ucítil potřebu jí nějak pomoci. Ačkoliv jsem neměl zatím pramalé tušení, jak toho dosáhnu, mé tělo se zvedlo, směle přistoupilo ke stolu s onou osobou a nakonec si k ní i sedlo. Slečna si začala otírat slzy, které jí stékaly po tvářích.

    „Pročpak pláčete slečno?“ zeptal jsem se, abych byl v obraze.  „Jsem slepá“ odpověděla roztřeseným hlasem. „Ano, chápu. Slepota jistě není nic příjemného a zvláště citlivé duše jí mohou nést bezesporu dosti těžce.“ Vyjádřil jsem pochopení k její nezáviděníhodné situaci. „Když vy to nechápete, nebrečím kvůli tomu, že jsem slepá, ale štvou mě chlapi…“ povzdechla si. „Aha, tak já zas půjdu“ pronesl jsem a začal se zvedat. „Neodcházejte! To nebylo na vás…“ řekla slečna možná trochu zoufale. „Mým problémem je, že žádný chlap nechce mít slepou ženu. Postižení zkrátka brání v navázání vážné známosti. Všichni partneři jako by stále pociťovali stud, že chodí s postiženou a ne normální zdravou ženou. Tento pocit u nich vždy nakonec převládne.“ vyprávěla chvějícím se hlasem.

    „Naprosto vás chápu slečno, ale neházejte flintu do žita. Nemusí to tak být, jenom musíte najít toho pravého. Mám přítele, který je slepý též a ten je již několik let šťastně ženatý a jeho choť je též šťastná. Oba si totiž dokáží vzájemně skvěle vyhovět. On byl zoufalým misantropem. Plížil se ulicemi města, jež pro něj byly neustále temné. Okolo slyšel jen změť zvuků a hlasů a jejich původci byli bez tváře, bez těla a bez tvarů. Ona byla ochrnutá na nohy a městem projížděla na vozíku, od nějž měla už úplně sedřené ruce. Lidé jí netečně míjeli, jakoby ji neviděli. Oba na tom byli zkrátka moc špatně. Nicméně náhoda tomu chtěla, aby se setkali jeden den na jednom vysokém mostě. Oba stáli za zábradlím. On přemýšlel, zda-li už je opravdu na mostě a šátral svou slepeckou holí po obrubníku, aby zjistil, kde je to zábradlí, které se chystal překonat, a pak konec svého temného života strávit v pádu. Ona seděla ve svém vozíku a přemýšlela, zda bude lepší překonat zábradlí s vozíkem, či ho nechat na mostě. On ho stále nemohl najít , a tak se rozhořčeně zeptal té ufňukané ženské, kterou slyšel za svým pravým ramenem, kde to zatracené zábradlí je. Ovšem nebyla by to žena, aby se hned nezačala vyptávat, proč dotyčný zábradlí hledá a co hodlá po jeho nalezení spáchat. Kamarád jí tedy povyprávěl o svém trápení a ona v tu chvíli poznala, že našla toho pravého. On o tom sice moc přesvědčen nebyl, ale od té doby, co oslepnul, se mu s žádnou ženou chodit nepoštěstilo, a tak to dali dohromady. Náramně si vyhovují. Ona již nemá sedřené ruce a vždy, když spolu jedou městem, vypráví příteli o tom, co vidí a naviguje ho v řízení vozíku. On nadšeně poslouchá její výklad a všechny popsané scény se mu odehrávají v myšlenkách. Táhne před sebou vozík a už si nepřipadá slepý. Najednou ví, co se okolo něho děje. Ona je jeho očima a on jejíma nohama. Jsou moc šťastní a postižení jim již nebrání ve světských požitcích.“

   „To bylo krásné…“ pronesla slečna. „Také bych chtěla potkat někoho takového.“