Během cigarety...

Stál jsem v okně a kouřil cigaretu, bylo půl druhé ráno, vlahá letní noc. Lampy vyzařovaly své mdlé světlo na chodníky a silnice, olizovaly svými paprsky koruny stromů a mě se zmocnil neuvěřitelný pocit. Měl jsem chuť se oblíct a jen tak se jít projít tou večerní ulicí osvětlenou oranžovými kužílky světel, které by mi ukazovaly, abych třeba nešlápl do hoven. Měl jsem chuť vzít jen jedinou skladbu od monkey bussines do uší a procházet nočním Juliánovem s ukradnutou cigaretou mé matce jen ledabyle pohozenou v koutku. Procházel bych tímto světem nasáklým vášní a prostotou, sám a bez nikoho, až bych došel na konec světa a tam, do té černé díry, která by tam na mě čekala, bych hodil tu cigaretu a veškeré trápení, co mě tíží. Protože nejhorší je, když krásná, úžasná a v celku obyčejná holka, ale přesto úžasná, udržuje někoho stále v naději místo toho, aby ho poslala na houby, nebo něco tak podobně.

            Už čtrnáct dní se mi o ní zdá. Procházíme se spolu městem, ona se směje a já jsem šťastný. Pak si sednem někam na zahrádku a já jí vyprávím příběhy, u kterých se jí vždycky rozzáří tvář a hraje při tom Piece of my live. Pak se zvednem a já ji jdu doprovodit k jejímu domu, kde spolu stojíme neskutečné hodiny v obětí před vchodem a ani jednomu z nás se nechce toho druhého pustit. Nad našimi hlavami poletuje amorek a je celý zmatený z toho, co tu vidí. Jak on k tomu přijde, aby se lidi do sebe zamilovávali jen tak, bez toho, aniž by si vystřelil? A já vůbec nevnímám, vnímám jen vůni jejích hebkých vlasů a něžných polibků, hlava se mi točí a přeji si, aby tato chvíle nikdy neskončila. Cítím, jak jí po tváři stéká slza, to když už se musíme rozloučit. Jen já dělám tvrďáka a slza mi ukápne, až když zmizí za dveřmi. Ale ona to stejně ví, všechno jsem jí řekl-o mých slzách zároveň šťastných a zároveň smutných, že zase budu muset čekat nejmíň do rána, kdy ji zase uvidím. A pak se stočím do klubíčka jako ježek a vnímám jen sny, kdy se vracím do těch šťastně strávených nocí s ní na lavičce, kdy jsem poznal, že usnula, až když mě přestala hladit na zádech a já položil hlavu na její a pod hustými dekami jsme spali až do rána, kdy už zase bylo všechno jinak, protože ona mě má až na druhém …

            Popocházel jsem před domem, kouřil cigáro a čekal až přijde Kutyn. Bylo kolem sedmý večer, takovej ten klasickej srpnovej konec dne a já přemýšlel, čím to sakra jenom může být, že vždycky, když se fakt zakoukám do nějaký holky, se kterou už se vidím, jak se procházíme po naší zahradě a sledujem, jak náš syn tahá za vlasy mladší sestru, já držím v ruce šálek s kafem a ona je do mě jen tak zaklesnutá, tak jak to, že ta holka nečeká na mě, ale už se nechala svést nějakým jiným nýmandem, kterej vůbec nechápe, jakej klenot má v rukou. Potáhl jsem si z cigára, odkop jakousi zmačkanou plechovku a už mě celkem přestávalo bavit to čekání. Kolem prošli dvě fakt pěkný holky a s jednou jsem si vyměnil dlouhej žhavej pohled. Víte, když si devatenáctiletej kluk vymění takovejhle pohled s takovouhle krásnou holkou, připadá si pak jak ten nejpřitažlivější borec pod sluncem, v tramvaji mu připadne, že ho všechny ženský kolem se zájmem šelem pozorují, jedna z nich si pak pomalu začne sundávat svetr, tváří se, jakoby vás chtěla sežrat, pak přijde na řadu uplý tričko, pod kterým se v rytmu udávaným kejváním vozu pohupujou dva basketbaláky, už si ho pomalu sundává a už je z ní pryč. Dva majáky rozkoše na vás laškovně mrkaj, tričkem rozcuchaný vlasy vám zpotí celý tělo a vy najednou nevíte, kam se dřív mrknout, protože holka vedle vás vám pomalu začíná sjíždět rukou do klína…Vždycky když si takovej pohled vyměním, tak mě hnedka napadne, že bych tu slečnu rád někde potkal, že bysme si nejdřív vyměňovali dlouhý stydlivý pohledy, pak by se jeden z nás odhodlal a šel by k tomu druhýmu, řekl by Čau!, a už by byla ruka v rukávě. Pak bysme se vzali a žili šťastně až do smrti...

            Pozoroval jsem, jak se moje budoucí manželka vzdaluje a potáhl si z cigára. Napadlo mě, že bych se možná mohl někam uklidit, přece jenom by mě Kutynova máti nemusela vidět kouřit. My to máme vůbec dobrý s našima matkama. V očích našich matek jsme oba učinění andílci. Teda, já v očích jeho máti a on v očích mé máti. Takže když doma řekne, že jde ven se mnou, tak to ho ještě máti popožene, ať zbytečně nečekám, dá mu nějaký peníze, za který se pak vožere jak prase, jak říká jeden známej,“Být koženej jak vopratě“,  přijde pak jak pytel nad ránem domů, ale byl přece se mnou, takže se dohromady vlastně vůbec nic nestalo. A to samý mám vlastně i já. Akorát že v bleděmodrým, protože já rád modrou.

            Má budoucí vyvolená zmizela za rohem, zpoza kterého se ještě dlouho ozýval histerickej smích ženskejch hrdel, seděl jsem na schodech a červenající se paprsky zapadajícího slunce mě příjemně šimrali na nose. V tu chvíli mi nic nechybělo. V očích mě štípal kouř z cigarety, po noze mi lezl mravenec a nějakej brouk, a já si vzpomněl na Pipina, jak by si ho hned umně vložil dlaně, téměř pobaveně by si ho prohlídl a pak by jenom tak mimochodem prohodil:“Hm, svižník, tetrachum brachealis, hojnej druh, toho už mám.“ Pak by si se svým typickým stébílkem trávy v ústech lehl zpátky do mechu, ruce by založil zpátky pod hlavu, nohu by přehodil přes nohu a dál by pozoroval korunu stromu nad sebou. Vedle by se rozkošnicky protáhl Koala, potáhl by si z cigára a dál by si sněl svůj příběh. Je nám sedmnáct, je květen, jsme za školou a vůbec nic nám nechybí...