Konec je blízko

Bolí mě hlava, nemůžu spát.

Tuším, co se mi může stát.

Smrt už však přišla tolikrát…

… mám právo se jí vůbec bát?

Je život dar a nebo trest?      

Mám plakat, nebo se snad smát?

Tak pevně se držím za pelest,

že křečí už nemůžu dál psát.

Umírám touhou poddat se snům,

Přivonět k červené růži…

Konečně dát sbohem krvavým rtům,

Které se dál snaží získat mou duši.

Slunce už tiše sklouzlo za obzor,

Nezbývá než věřit, že se zas vrátí…

Pak zavřu oči, dávám pozor.

Jen vybraní slyší, jak se noc krátí.

Však nepřichází. Čekám dál…

Je tohle konec?

Po tváři mi stéká kapek deště pár.

A bolest neustává…

Umírám…