Stíny

    „Co ty tady děláš?“ ozvalo se za mnou a neznělo to zrovna nadšeně. Otočila jsem se a uviděla Rebeku. Jak jinak…

    „Patrně to samé, co ty,“ ušklíbla jsem se. Proč musím potkat zrovna jí? Nenechá mě ani chvíli na pokoji! Neustále by mě jenom urážela. Co na tom, že chodím s jejím bývalým? Její problém!

    „Jistě…“ udělala zhnuseně. Vážně nechápu, proč na mě vůbec mluví.

    „Vypadni, jestli ti to vadí,“ sykla jsem a ustoupila o pár kroků dál. Mám pocit, že ať vlezu kamkoli, vždycky narazím zrovna na Rebeku. Copak můžu za to, že ji nechal? Jasně, že nemůžu…

    Naštěstí si mě už dál nevšímala a tak jsem mohla zaplatit linkovací tužku a oční stíny černé barvy a vypadnou odtamtud. Stejně nechápu, proč začal Richard chodit zrovna se mnou, potom, co nechal nejžádanější holku ze školy. Nemám ani jednu vlastnost jako Rebeka. Ona je hezká, o čemž by se u mě dalo poněkud dost vážně pochybovat, má dlouhé blond vlasy, na které podle všeho kluci letí, já mám krátkého tmavého ježka. Kromě toho, Rebeka je na rozdíl ode mě dost vyvinutá a měří minimálně sto sedmdesát centimetrů. Pochopíte, proč Richard chodí zrovna se mnou? Já tedy ne. Nicméně si to užívám, jelikož by si to mohl rozmyslet, že…

    Jakmile jsem došla domů, stoupla jsem si před zrcadlo a doslova vyrvala z očí kontaktní čočky. Já se to snad opravdu nikdy nenaučím! Jak je k čertu možné, že mi vždycky z očí vytečou hektolitry slz a červené popraskané žilky mám potom ještě nejméně hodinu, přestože čočky už nosím skoro dva roky? Místo nich jsem si nasadila dioptrické brýle s tenkými, hranatými, tmavými obroučkami, čímž jsem se ještě víc vzdálila od Rebeky.

    Skoro jako by mi to vadilo! To určitě, nechtěla bych být jako ona, ani za nic.

    Když jsem vycházela z koupelny, obloukem jsem obešla váhu. Ještě tohle mi chybělo! Abych zjistila, že jsem zase ztloustla! Stačí mi jen pohled do zrcadla a mám chuť se zakopat, váhu k tomu opravdu nepotřebuju!

    Najednou jsem uslyšela, jak se moji rodiče za pootevřenými dveřmi šeptem o něčem jakoby znepokojeně baví. Nechtěla jsem poslouchat za dveřmi, ale tak nějak mi to nedalo a  na chvíli jsem se zastavila. Moc dobře jsme je neslyšela, ale bavili se nejspíš o něčem důležitém, jelikož máma každou chvíli vyjekla. Vážně nevím, co to mohlo být.

    Nechala jsem je být a šla do svého pokoje. Měla jsem se ještě dost co učit a tak jsem na to po chvíli zapomněla. Pitomá biologie! Copak tohle budu někdy potřebovat? Samozřejmě, že ne! Koho zajímá, stavba těla housenky? Proč se musím učit nazpaměť popis sacího ústrojí motýla?

    Když už mě to přestalo bavit, což bylo asi tak po dvou hodinách, šla jsem si do kuchyně pro něco k pití. Ne, že by mě celé ty dvě hodiny biologie bavila, myslela jsem to samozřejmě tak, že se to po té době už opravdu nedalo vydržet. Musela jsem projít obývacím pokojem, kde seděla máma s tátou. Jak se zdálo, pořád toho šeptání nenechali, ale jakmile jsem vešla, oba naráz zmlkli a prohlíželi si mě zkoumavým pohledem, jako by viděli poprvé. Zastavila jsem se.

    „Co je?“ zeptala jsem se zmateně.

    Máma začala zrychleně dýchat. Čím dál víc… Za chvíli už skoro funěla. Nikdo mi neodpověděl. Co se to děje?

    „Tak co je?“ zopakovala jsem.

    Táta mávl rukou a nepřestával na mě civět. Pardon, zkoumavě koukat… Co to má znamenat? Něco jsem provedla? Neobarvila jsem si přece hlavu nazeleno, ani nemám piercing v obočí, takže co?

    „Fajn, tak mě omluvte,“ zabručela jsem ironicky a odešla zpátky do svého pokoje. Docela jsem zapomněla ne to, že jsem vlastně šla pro pití. Co to k čertu mělo být? Můj táta je policejní vyšetřovatel, takže se třeba něco stalo, ale co s tím mám společného já? Nechápala jsem.

    Vlastně to bylo jedno. Nenechala jsem si těmi jejich pohledy zkazit moje dnešní rande s Richardem.

    Když jsem dorazila před kino, už tam stál. Jak jinak, vždycky byl rychlejší, než já! Přiběhla jsem k němu a dala mu pusu. Zdálo se, že má docela dobrou náladu a tak, když jsme vešli do budovy, mi koupil kromě lístku i popcorn, což ještě nikdy neudělal. Ne, že by byl taková držgrešle, ale tak nějak ho nikdy ani nenapadlo, že když sedíte v kině, pokud nejste úplný křupan, máte většinou chuť něco chroupat. Někdy už jenom proto, že šustěním sáčku a chroustáním lidi kolem sebe vytáčíte.

    Po celý film jsme se drželi za ruce. Ne, že by to bylo nějak zvláštní. Jasně, když jste s klukem v kině většinou se očekává, že se budete držet za ruce. Tedy alespoň já to očekávám. Zbožňuju ty závistivé pohledy bandy kamarádek, které skoro vždycky sedí někde poblíž. No jo, když má někdo kluka, musí si to užívat. On taky Richard není žádné ořezávátko! Když už si ho pustila k tělu Rebeka, je nad slunce jasné, že prostě musí vypadat dobře.  

    Šestnáctiletá dívka jménem Kate s černými vlasy ostříhanými nakrátko seděla v letadle vedle svého kluka. Oba se tvářili spokojeně, drželi se za ruce a něco si šeptem povídali. Kate se sem tam zasmála, její partner se jen pousmál.

    Najednou se však něco stalo. Nad jejich hlavami se malá, nenápadná tmavá čárka začala měnit v dlouhou prasklinu. Letuška začala pobíhat po letadle a kontrolovala zapnuté pásy. Vítr byl stále silnější, jakoby v dálce byl slyšet vyděšený křik.

    Prasklina se zvětšovala. Sahala už bezmála do poloviny trupu letadla. Vítr sílil, stejně jako jekot. Kate a Richard se objali. Ozvala se rána. Kus stropu se doslova odtrhl a odletěl kamsi do prostoru. Pilotova naléhavá slova, vycházející z reproduktoru, která stejně nikdo neposlouchal se přerušila. Ustal křik.

    Najednou bylo ticho.

    Nesnesitelné ticho.

    Kate to všechno pozorovala. Nepřipoutaná letuška vylétla do vzduchu a zachytla se o prasklinu. Držela se z posledních sil a křičela o pomoc.

    Nikdo ji neposlouchal.

    Vítr lomcoval se sedadly, odtrhával pásy… Ve vzdychu létaly věci.

    Kate obrátila svůj pohled ke stropu. Letuška už tam nebyla. Richard neustále svíral její ruku.

    Pak už nic…

    Probudila jsem se celá zpocená. Noční můra, která mě trápila už pár dní. Zrychleně jsem dýchala a celá se třásla. Kdy tohle skončí? Copak nemůžu ani jednu noc klidně spát? Nikdy jsem letadlem neletěla!

    K čertu! Proč se mi sakra zdá, jak sedím s Richardem v letadle? Nikdy by mě naši nikam dál nepustili, natož s Richardem. Mám radost i když mě s ním pustí večer do kina! Natož samotnou do letadla…

    Ráno mě probudil táta. Naštěstí už se sen nevrátil. Nechápavě jsem na něj mžourala. Proč mě budí tak brzo?

    „Co je?“ zabručela jsem ospale.

    „Vstávej, dneska nemusíš do školy.“

    „Když nemusím, tak mě nech spát…“

    „Stalo se něco divného, musíš jít se mnou do práce,“ oznámil mi nervózně. Asi to bylo důležité. Viděla jsem mu to ve tváři, tvářil se ještě znepokojeněji, než včera, když mluvil s mámou a prohlíželi si mě.

    Z hodinu už jsme vystupovali uprostřed poněkud řídkého lesa z auta. Viděla jsem, jak nějací muži odvážejí trosky letadla. Ani jsem nevěděla proč, sevřel se mi žaludek.

    Než jsem se stihla zeptat, o co vlastně jde, předběhl mě: „S kým jsi byla včera večer?“

    „Přece s Richardem, víš to,“ odpověděla jsem.

    „Sakra nelži mi!“

    „Já přece nelžu,“ nechápala jsem. „Co se děje?“

    „Před třemi dny se tady zřítilo letadlo,“ oznámil mi. To jsem tak nějak pochopila, podle těch trosek.

    „No a…?“

    Pomalu mě vedl do velkého, zeleného stanu. Pořád jsem nechápala.

    „Zemřeli všichni jeho pasažéři. Na sto padesát mrtvých…“

    Sykla jsem, ale pořád mi to nedocházelo. Co s tím mám společného já?

    „Příčina se ukázala jako prasklina ve trupu… Odlomil se skoro celý strop…“

    „Panebože!“ vykřikla jsem. Můj sen! V tom snu se přece taky odlomil strop! Nikomu jsem o tom ale neřekla, tak jak může vědět, že s tím mám něco společného? Nemám tady co dělat!

    „Co je?“

    „Posledních pár dní jsem měla noční můru. Zdálo se mi, že jsem s Richardem v letadle, které se zřítilo. Odlomil se strop…“ vysvětlila jsem.

    Táta začal zrychleně dýchat, chytl mě za ruku a táhl rychle do stanu. „Všechny oběti se nám podařilo identifikovat už první den. Podle výpisu na letenkách. Kromě dvou… Byli jakoby navíc, nikde nebyli zapsaní…“ mluvil pomalu s krátkými přestávkami na vydýchání. Nikdy jsem ho v podobné situaci neviděla…

    Už jsme stáli ve stanu. Kolem bylo asi deset nemocničních stolů s těly, přikrytými látkou. Nejdřív jsem tam nechtěla ani vstoupit, ale táhl mě dopředu a tak jsem nakonec povolila. Připomínalo to polní pitevnu, kterou občas vidíte ve filmech. Málem jsem se pozvracela.

    „Ti dva jsou šestnáctiletí studenti. Chlapec a dívka.“

    Zadržela jsem dech.

    „Ten kluk je Richard, jeho matka ho včera dopoledne identifikovala…“ řekl pomalu. 

    Pokusila jsem se zasmát, jelikož jsem si byla naprosto jistá, že si ze mě dělá legraci. Došli jsme k posledním dvěma stolům. Táta se zastavil. Vyjekla jsem.

    Mluvil pravdu. Panebože! Vždyť jsem večer byla s Richardem v kině! A byl živý, to si pište!!!

    „Byla jsem s ním v kině!!!“ zaječela jsem.

    Pomalu rozevíral zip černého pytle. Třásla jsem se a musela se držet stolu, abych neupadla. Slyšela jsem cvakání zipu. Jakoby zdálky. Cvak, cvak, cvak…

    Zadívala jsem se na obličej toho mrtvého. A znovu vyjekla. Richard!!! Byl to Richard!!! Chtěla jsem utíkat pryč, ale musela jsem stát na místě a zírat Richardovi do obličeje. Mrtvému Richardovi… Studené mrtvole, která tu ležela už tři dny…

    Táta mě nenechal jen tak zírat. Začal otevírat zip druhého pytle… Musela jsem se dívat na Richarda, nemohla jsem od něj odtrhnout oči. Cvak, cvak, cvak… Hučelo mi v uších… Co se to děje? Co se to děje? Co se to děje? ptala jsem se pořád dokola sama sebe. Nahlas jsem promluvit nedokázala.

    Odtrhla jsem oči od něj a zadívala se na druhé tělo… Všechno se událo v setině vteřiny, ale mě to připadalo jako věčnost. To, na co jsem si ani netroufla myslet se vyplnilo.

    Uviděla jsem bledý obličej. Na první pohled mě přesvědčili jeho rysy a krátké tmavé vlasy.

„Ne!!!!!!!!“

Stačil pouhý okamžik. Pohled do tváře mne samotné, jako by mě zabil podruhé…