Milovníku čajů

Cesta vlakem má příchuť noci,

avšak zda-li budu vůbec moci políbit Tě zblízka?

Teď mohu dýchat jenom dálku,

ve snech proplouvám dotyky, žiju vlastní válku.

Snad bys pro mně mohl být vysvobozením,

odpusť, ale své city vážně nezměním.

Ty nevidíš, jak se rozpadám.

Jak mě bolí prázdno, ticho, opuštěná tma.

Jako nicota sama si připadám.

Nechci být jen voskem hořící svíčky-ale jako knot se už dávno nevidím.

Je mi smutno.

"Já jen tiše závidím" řekl nám tenkrát Čaroděj, vzpomínáš?

Říkáš, že rád mě máš, ale ne nahlas.