Pohádka o sněžence

   Pomalu přicházelo jaro a tál sníh. Sněhuláci se chystali na prázdniny do chladných krajin, z těch teplých zase zpátky přiletěli skřivani a první čáp. Sluníčko bylo najednou veselejší, a jak se usmívalo, začalo teple hřát. Rozpustile šimralo paprskem ptáčky a větve stromů pod bradou, vlnky ve studánce, která právě vyběhla z ledové skořápky, nestačily uhýbat před zlatými prasátky.

   Jen v rohu zahrady ležela bílá sněhová peřina. Sluníčko natáhlo paprsky, co to jen šlo, ale nedosáhlo. Je tam stín a ozývá se odtamtud tenké domlouvání : " Tak už se neboj a pojdˇ! " A jemně to tam cinká.

   Slunce nastavuje ouško, ale moudré z toho není.  Udělalo si tedy z dlaně trubičku, aby lépe dohlédlo. A taky vidí. Ve sněhovém polštáři je skulinka a tou vyběhla maličká sněženková víla. Tahá za zelené lístky svou sněženku : " Zima byla dlouhá. Každá pořádná kytička má zjara vyběhnout ven. " Ale sněženka na to nic, jen se celá chvěje, až jí bimbá zvoneček. A od toho je to křehké zvonění.

   Víla si sedla na kousíček trávy a vzdychla : " Tolik jsem se těšila na jarní sluníčko. A tedˇ to vypadá, že ho propásnu. A letní je moc horké. " Rozplakala se, až se jí třásla ramínka.

   Slunce se rozběhlo po obloze. Když bylo blízko, natáhlo paprsek a opatrně jí zatˇukalo prstem na rameno : " Copak je? " Víla si otřela slzy.  " Moje sněženka se bojí vyběhnout ven ze sněhové jeskyně, " vzlykla.

" A proč? " diví se sluníčko. Víla jen smutně ukázala. Opodál stojí vrána, má zavřené oči a zpívá: " Krá! Krrrááá! Krrrrráááááá! " 

   " Sněženky se vraního zpěvu bojí. Když se té vrány nezbavíme, čeká nás jaro pod sněhem, " špitla víla. Od pláče je už celá zmáčená. Sluníčko ji trochu zahřálo, aby nenastydla, a zkusilo vráně domluvit : "Ty, poslyš, už je zima pryč. A vrány jsou zimní ptáci. " Vrána nic. Dál klidně zpívá, jen občas koukne jedním okem.

   Víla znovu zatahala sněženku ze lístky, jenže ta pořád stojí jako přibitá. Vrána se směje, až se prohýbá : " Krrrááá! Marrrná prrráce! Krrrááá! " Víla znovu usedla na chomáček trávy a byla moc smutná. Když byla smutnější než šafářův dvoreček, tˇuklo se sluníčko radostně do čela : " Už to mám! " Protáhlo se a začalo hřát.

   Paprsky šimrají vránu pod křídly, na zádech i na bříšku. Vrána se smíchem válí po zemi. Napřed se jí to líbilo, ale jak sluneční teplo sílilo, lechtalo ji to čím dál víc. Nakonec zahrozila křídlem a radši uletěla.

   Sluníčko zmírnilo hřání na tišíčko a podalo samo sněžence ruce.

Zbytek sněhu roztál a sněženka  vyskočila do svěžího jara.

Na větve stromů usedli skřivánci a spustili takový koncert, že víla dlouho tancovala jako na bále.