Hlášky, náhody, makovec...

1)

Každý odpoledne, vždycky po škole, si chodím koupit makovec do blízké pekárny. Předtím jsem si chodil kupovat tvarohovce, ale, díky nějaké fóbii ze zrušení maku po vstupu do EU, nyní si kupuju makovec tak trochu ze solidarity. Vždycky ho načnout pěkně od začátku, to nejlepší uprostřed. A to vám povídám – nejlepší makovce mají právě v naší pekárně. Jo a takhle jdu s kámošama a s makovcem a věnujeme se všemu, fakt jo. Každý se baví o tom, co ho zajímá, jeden se baví o holkách, druhej o makovci, třetí o hraní počítačovejch gamesek, čtvrtej o hudbě, pátej o ničem… A takhle jdem, skoro jako bylo nás pět. Zajímavý na tom celým je, že ačkoli se bavíme všichni o něčem jiným, tak se vlastně bavíme dohromady, společně.

2)

Já se zajímám o počítače, psaní a hudbu. Přišel jsem domů a … uvařím si čaj. Pu-erh, na doporučení Čajkeho. A nejen na jeho doporučení. Napoprvé jsem málem vyplivl ven první doušek. Nyní v něm nacházím zalíbení a rčení, že „Puerh zkrotí býka, ale u učitelky si nejsem jistej“ je pravda. Jsem naprosto uvolněný, cítím, jak mi leze krev do mozku. Uvolním se na židli, pročež mi ruce sjedou a visí volně u těla. To je jakoby povel pro Montiho, zlatého retrívra, a jde ke mně, sedne si u mé ruky a chce, abych ho hladil. Tak budiž.

3)

Dneska je pátek – pro mě tedy den oblíbený, avšak tak trochu zlomový. V pátek si buďto zkazím, nebo nabydu reputaci. Často se totiž stává, že v pátek jsem tak rozjařený, že někdy řeknu to, co si myslím. Tak už se to snažím odnaučit. Ale jsme už v devítce, tak už se dlouho známe, dokážeme si tedy ve třídě odpouštět. A jestli tvrdím, že se nebudu nikomu svěřovat se svýma úvahama, protože to nikdo nepochopí, jak to myslím já, v pátek to platí dvojnásob. A tak jsem se se Zombem, jedním kámošem, rozhodl k jednomu rozhodnutí.

4)

Můj táta, coby bývalý redaktor, mi doporučil knížku od Křesťana a Gela – Budeš v novinách. Nechal jsem se inspirovat “Zelenáčem“ a přišel jsem za Zombou řekl jsem mu natvrdo – budem vydávat časák. Souhlasil. Samozřejmě je nejdůležitější jméno. Jakožto se to vůbec nedělá, přemýšlel jsem o tom už doma a napadl mě název Podlavičník – jako že se to bude číst pod lavicemi. Už jsem tomu dal podnázev – Informačně – humorný občasník našeho ústavu vzdělávacího. A je to určený jen pro žáky. Ne pro učitele, pochopitelně. A ještě jedna podmínka byla – bude psáno na stroji, protože na počítači je všude kolem textu spousta hovadinek.

5)

Dopil jsem si svůj čaj. Přijímačky jsou v dohlednu, ale dneska se mi nic dělat nechce. Jazykem jsem narážel na zrnko maku uchycené v mezírce mezi prvními dvěmi zuby. Když se mi dostalo na jazyk, posunul jsem ho do nemilosrdného lisu mezi zuby a stiskl jsem. Pustil jsem si počítač. A začal jsem přemýšlet, co na něm zase budu dělat. Nic mě nenapadlo, tak jsem ho zase vypnul. Jsem asi debil, řekl jsem si. Postupem času si uvědomuji, že vzdělání způsobuje škola, ale degenerování způsobuje vzdělání, nebo právě že vzdělaní.

6)

Šel jsem nahoru do pokoje. Jedním pohledem jsem ho zhlédl. Všude po zemi, po stole, po posteli se povalovaly Reflexy spolu s abíčky. Fakt humáč. Všechny tyhle časopisy jsem začal číst na popud svýho bráchy. Jednou jsem s ním někam jel a zrovna vycházelo ABC a v něm rozhovor s Foglarem. Tak jsem si ho koupil a předplatil. Teď jsem jimi zaplnil dvě velký krabice, který mi však nestačí a všude se to válí. A Reflex jsem začal číst, protože mě zaujaly různý věci, nejvíce však o počítačích. V mým pokoji se tohle povaluje. Hodil jsem batoh do rohu, odhrnul jsem bordel z stolu na stranu a sedl jsem si. Začal jsem přemýšlet ještě o jedné věci, která se dneska stala.

7)

Sedím v lavici s Monikou. Už s ní sedím týden. Byla to rafinovanost. Se Zombem jsme se dohodli s holkama, že si k nám každá jedna sedne. Pod záminkou toho, že nebudeme dělat bordel v hodinách. On má holek deset na každým prstě, já však v tomhle směru zaostávám. Teda ne že by mě to vadilo, kdybyste viděli ty jeho „holky“, tak by vám to taky nevadilo. Nicméně Monika patří k těm intelektuálnějším a normálnějším. A tak jednou v ohromně zábavný anglině nadhodila, že by jela na kole někam. Tak jsem se zeptal, s kým by jela, a ona řekla, že třeba se svým bráchem. Samozřejmě to byla jen zástěrka a já jsem se jí zeptal jestli by se mnou nešla s Montim. Souhlasila. Půjdeme v neděli. Haluz! To je mý první oficiální rande.

8)

Pustil jsem si Gigi d’agostino. Jeho hudba mě uklidnila. Co uklidnila, vždyť jsem už byl klidnej. Navzdory osudu mám pořád dobrou náladu. Jsem realistickej optimista (jde to vůbec dohromady?), takže prostě v klidu. Na dnešek mám domluvenou diskotéku v sousední vesnici. Začíná v šest večer. A koná se v místním hostinci. Pohádal jsem se kvůli tomu s matkou, její názor na diskotéky je poněkud podivný. Jako bych už dvě nedělal. A to, že na tu druhou donesli ostatní chlast a že z toho byl průser až na půdu, za to přece nemůžu.

9)

Tom, spolužák, se kterým jsem tam měl jet, se stavil o půl sedmý. Domluvili jsme se takto, protože kdybychom tam přišli hned na začátku, Djové by si mysleli, že o to máme velký zájem. A my se tam jdem jen podívat a napsat kritiku do Podlavičníku. Když jsme tam dojeli, potkal jsem se se Zombem a šli jsme tam. On už to zhlédl, takže mi řek, ať jdu první, ať si udělám svůj první dojem. Hmm. Tak jo. Dýza začala v šest, oficiálně o sedmi a v osm se tam začalo něco dít. Nazal bych to spotřební diskotéka – Karma, Verona, Sean Paul, Tatu… Slyšel jsem jednou rozhovor dvou Djů na radiu Life a tam mezi řečí podotkli, že Karma je sice super, ale že to není hudba.

10)

Přijel jsem v jedenáct dom. Celou diskotéku bych mohl shrnout šimko-grosmannovským stylem:“Otec přišel, spočítal falšky od alkoholu a dámské prádýlko…“ No, nebudu to rozebírat. Byl jsem prosycenej kouřem. To je fakt nechutný. Za celej večer jsem vykouřil pasivně asi tak dvacet kartonů. To by nebylo nic zajímavýho, kdyby průměrnej věk kaličů nebyl 13 let. Ale co, do zejtra to vyležím a v neděli mám rande s Monikou!