A on vylil

Dnes ráno

si přede mě stoupl

a se zaťatými zuby

vylil

své srdce

na chodník.

Plesklo.

Já zaplesala,

on škytl

a já

najednou byla

sama se smíchem

červeným

tam dole

u nohou.

S jeho smíchem

v křeči,

když se lámal

a lil

svůj stesk, svůj žal, svoji radost

ne do peřin,

ale do kachlí na prosté

ulici propletených

žil,

do svárů

mezi nimi.

Je teď kamenný a bez srdce

z hlíny.

A ona ještě chvíli

zůstala.

Pomrkávala,

jak se pomalu drolí

na popel,

aby tu zbylou skvrnu

přikryla

svým udusaným ohněm

a mokrou žínkou

uklizeček dalšího

jejího

rána.

Ona je má, ona je plašení

tvých motýlů.

on je tvůj, on je křídlo

mých odletů

(když pro jednoho je už moc tma,

když pro dva terpve voní šeřík).