Jeden po Druhém

… po zemi se povalovala spousta zahnilých odpadků. Igelitový pytlík s nápisem Tesco se převaloval ze strany na stranu v závanu sílícího větru a vagón vlakové soupravy metra se blížil tunelem. V louži v kolejišti byl vidět roztřesený nápis s názvem stanice a závan sílil. Tesco vzlétlo do vzduchu, v tunelu se rozehrála hra nažloutlých světel a závan se měnil v slušný vichr. S hučením se vyřítil první vagón, který za slábnoucího bzučení zastavil až na konci nástupního mola. Souprava byla moderně nasprejovaná a z otevřených dveří se vyvalil dav lidí.

***

Na špinavém stropě zablikala zářivka a z metra zazněla klasická hláška o uzavírání dveří. Veškerá další hlášení zanikala v bzukotu odjíždějící soupravy. Zářivka ještě párkrát mrkla a muž, který vystoupil se rozešel k východu.

***

            V osm hodin ráno bylo Václavské náměstí rušné jako v osm hodin ráno každý jiný pracovní den. Několik japonských turistů se nechalo fotit u sochy vévodící tomuto náměstí a  chlápek z metra šel směrem k přechodu. Cestou se zeptal kolemjdoucí ženy v červeném kabátě kolik je hodin, ale odpověď: „Excuse me. I don´t understand.“ ho ujistila v tom, že to jistě není Češka. Mávnul nad ní rukou a šel dál. Žena se za ním jen nechápavě ohlížela. U silnice stál chlapík, zjevně kuřák, který si právě připaloval Camelku. Jeho Zippo nechtěl chytnout a proto to dál škrtal a škrtal.

            Muž z metra ho míjel právě v okamžik, kdy se Zippo rozhodl dál netrápit svého majitele a benzínové výpary se proměnily v malý oranžovomodrý plamínek. Ten začal mazlivě olizovat konec Camelky  a muži z metra kulka prostřelila hruď.

Cákanec krve se vznesl do vzduchu a kuřákovy vypadla cigareta rovnou z pusy. Jeho vyraz „CO TO“ měnící se ve výraz „SAKRA“ naznačoval, že dobře ví, do koho se měla kulka zavrtat. Střelec přes ulici opět namířil glock s tlumičem, tentokrát na hlavu kuřáka a žena v červeném kabátě stála vyděšeně uprostřed chodníku a podlamovala se jí kolena strachy.

Vzduch se plnil vůní čerstvé krve, která odplavila cigaretu do nejbližšího kanálu. Kuřák utíkal do metra a střelec s glockem se rozhodl dál nestřílet. Profesionálně splynul s davem lidí jdoucích sem a tam.

***

Kuřák se prodral skrz vycházející lidi až na nástupní molo. Na čele se mu objevovali krůpěje potu a bylo vidět, že se bojí. Souprava metra ještě stála, ale notoricky známý hlas zase vykládal o dveřích  a kuřákovi došlo, že tam nebude stát věčně. Jen tak tak se protáhl. Ani nevnímal hlášený název další stanice a posadil se vedle starší ženy s taškami plnými nákupu. Ta se na něj podívala a raději si odsedla. Nebyl na něj nejhezčí pohled. Roztřesenýma rukama si snažil zapálit další cigaretu, ale i ta mu propadla mezi prsty. Nechal ji ležet a snažil se uklidnit.

Souprava začala zvolna brzdit a kuřák si oddychl. Lidé se pomalu zvedali a scházeli se u dveří. Žena s taškami také. Vysoký muž s černým kabátem prošel skrz celý vagón a rozšlápl ležící cigaretu. Nenápadně vytáhl ostrý nůž  a kuřákovy prořízl hrdlo. Souprava zastavila a lidé se začali hrnout ven. Kupodivu si nikdo nevšim kuřáka držícího se za krk a chrchlajícího krvavé bublinky. Muž v kabátě otřel nůž kapesníčkem a schoval ho. Vystoupil spolu s davem a naprosto nezpozorován z metra zmizel.

***

Za okny bytu začínal další den.

„Nejspíš bude hezky“ řekla dívka probouzející se vedle muže, který celý propocený ležel na posteli a bylo na něm znát, že neměl nejlepší sny.

„Co je s tebou?“ ptala se ho a on jí začal vyprávět na co si matně vzpomněl.

„Viděl sem se na Václaváku jak kouřím a pak tam zastřelili chlápka. Byl to vlastně Martin.“

„Ten z práce?“ skočila dívka svému příteli do řeči.

„Jo ten. Ale chtěli zastřelit mě. Nevím proč, ale utekl sem do metra a tam mě někdo podřízl a nikdo si toho ani nevšim.“

„Ty máš divný sny miláčku.“ a po chvíli se ještě zeptala: „Ty kouříš?“

„Ne. To bylo jen v tom snu. Ani nevím proč.“ Dívka se začala smát. Ne škodolibě ani posměšně, zkrátka jen tak. Vypadala přitom roztomile, svůdně i nevině zároveň. Odešla z pokoje nejspíš do koupelny a muž začal rovnat postel.

***

„Jo a Martin se dnes staví.“ volal ještě za dívkou, ale ta ho nejspíš neslyšela, protože neodpovídala. Když srovnal postel a oblékl se, šel do kuchyně postavit vodu na čaj. Ani jeden z nich nepil kafe. Vyndal z ledničky půlku citrónu, ukrojil dva kulaté plátky, které položil na talířek a připravil dva hrnky, jeden modrý a jeden červený. Do každého dal sáček voňavého ovocného čaje. Vše položil na stůl a přidal ještě misku s cukrem. Konvice krátce pískla a plamen na kamnech zhasl. Bytem se začala nést vůně čerstvě zalitého čaje. Muž si sedl ke stolu k modrému hrnku. Nasypal do něj tři lžičky cukru a na okraj nasunul plátek citrónu. Pomalými krouživými pohyby zápěstí začal míchat horký čaj, který v páře uvolňoval ovocnou vůni.

„Hmm, ten voní.“ řekla dívka, když procházela zpět do pokoje, aby se převlékla. Muž se na ni jen pousmál a míchal dál.

Když se dívka opět objevila v kuchyni, měl už půl hrnku vypitého a ona na sobě dlouhé domácí šaty s ramínky.

„Co si to říkal o Martinovi?“

„Že se dnes zastaví. Včera mi volal, že něco potřebuje. Už by tu měl být.“ Dívka se opět jen tak pousmála a také si osladila čaj. Nemá ráda, když je hořký, ale ani horký, proto si ho nechává vystydnout. Plátek citrónu hodila do čaje celý a lžičkou ho potopila až na dno.

***

Zvonek, který narušil ranní pohodu, svým nepřeslechnutelným zachrčením, signalizoval, že je někdo za dveřmi.

„To bude on“ řekl muž a šel otevřít. Dívka dál pila čaj ze svého červeného hrnku a jen slyšela, jak muž zve Martina dovnitř.

„Víš potřeboval bych, abys to tam odvez. Já sem teď bez auta a nemám se tam jak dostat. Ahoj Leni.“ zdravil Martin Lenku, která právě pokládala hrnek.

„Ahoj“ odpověděla mu a šla zase do pokoje ve kterém předtím spali. Martin si sedl ke stolu a muž naproti němu ke svému hrnku, ve kterém trocha čaje zbyla. Dopil ho.

„Tak jo. Já tam zajedu.“ Na ta slova mu Martin podal složku několika dokumentů a pak už se jen tak bavili.

***

„Hele Davide tak dík. Moc mi tím pomůžeš. Já si u vás zajdu ještě na záchod a pak půjdu. Mám ještě lítání kvůli tomu autu.“ prohodil Martin asi tak po pěti minutách rozhovoru.

„Jo v pohodě.“ odpověděl David a Martin odcházel na záchod. David ho viděl koutkem oka, jak za sebou zavírá dveře záchodu, ale jeho pohled zůstal upřen na sklo dveří ložnice, za kterým se pohybovala silueta mladé, vysoké, hubené, svůdné ženy. Po chvíli vstal, vzal za kliku, otevřel dveře a zůstal strnule stát. Místo ložnice tu byla kostelní hala s mnoha lavicemi, vysokým klenutým stropem a velkými gotickými okny, která přes svou barvitou výplň propouštěla jen ty nejzářivější sluneční paprsky světla. Na úplném konci haly kostela, stáli tři postavy.  Dva muži a žena. Ten uprostřed, který vypadal a byl oblečen jako střelec z Davidova snu právě říkal slova: „A tímto vás prohlašuji za muže a ženu. Můžete políbit nevěstu.“  Ženich a nevěsta se otočili na Davida, který neustále nedokázal pochopit, jak je možné, že je v jeho ložnici kostel a který si právě všiml, že ženich je Martin a nevěsta Lenka. Teď už nechápal vůbec nic a z přemýšlení a šoku ho vytrhl až hlas, který se ozval někde za ním. „Tak se měj a dík.“ Otáčel se po hlase, ale to už Martin zavíral dveře bytu.

„Co je to za blbost?“ pomyslel si a otočil se zpět do kostela, ale místo něj už tam byla zase jen jeho ložnice a Lenka, která na něj nechápavě hleděla s prachovkou v ruce.

„Co je?“ zeptala se a pokračovala v utírání prachu.

„Co? - Nic.“ probral se muž z údivu. „Jedu odvézt Martinovy ty věci, vrátím se brzo.“

„Jo, jo. Ale určitě. Slíbili jsme přece, že se stavíme u našich.“

„Jasný. Měj se.“ Zavřel dveře ložnice, sebral ze stolu složku dokumentů a šel do chodby. Vzal si boty, klíčky od auta a než zavřel dveře, ještě zaslechl, jak si Lenka pobroukává.

***

Martin pracuje ve městě vzdáleném asi tak půl hodiny cesty autem. Muž jel volně a vychutnával si cestu. Rád jezdí autem. Za okýnky vozu ubíhala krajina tvořená lesy, které občas střídaly louky a muž si uvědomil, že měla Lenka pravdu. Dnes je vážně krásně.