Občas mám pocit, že ani neexistuju.

Občas mám pocit, že ani neexistuju.

Lidé mě míjejí bez zájmu. Přátelé ignorují nebo ode mne rovnou odcházejí. Příbuzné nemám – nechci je ani vidět. Svět je krutý a to jen proto, že o mě neví. Kdyby mě alespoň nenáviděli, nadávali mi, vyčítali… Nic.

Co je horší než lhostejnost? Nechci lásku, chci zájem.

Procházím se ulicemi a dívám se do oken, na lidi. Vydržím je pozorovat celé hodiny. Jak se jejich světy prolínají a obohacují. Jsem u vytržení, když se hádají – s jakou vášní se jeden o druhého starají a doufají, že toho druhého změní k lepšímu, tedy ke svému. Pláču, když spolu tančí, když jim stačí pouhý pohled, aby věděli, že nejsou sami – soucítí.

Můj pokoj je temný – není v něm světlo a nejsem v něm snad ani já. Až tak jsem sám. Přikrývám se prázdnotou a je mi chladno – chybí mi život. Jsem mrtvý.

Jsem mrtvý, už staletí. Tak mě nechte odejít! Vážím si života, tak mě nenuťte se na něj ještě dívat – každý den musím vidět, co nemám, co jsem zavrhoval, chtěl zahodit. Nechte mě jít!

Prosím.

Můj pokoj má okna s výhledem na svět.

Zatáhnu závěsy a přikryju se prázdnotou od hlavy až k patě

– a bude mi teplo.

Děkuji.