Slabost

„Ty špíno! Ubohá děvko! Laciná běhno! Vycákal tě pořádně, co?!“ nadával. Oči se mu stáhly do úzkých zlostných štěrbin. „Vymáchal si ho pořádně?! Máchal si v tobě krocana, ty couro zkurvená!“

Praskly jí nervy. Svýma drobnýma skoro až dětskýma pěstičkami ho začala mlátit vší svou ubohou silou do obličeje ve snaze umlčet ten příval hrubých slov. Jen se povýšeně smál: „Ty kurvo! Děvko špinavá!“ Mlátila dál. Přes nos, tváře, do temene i brady. Zasypávala ho ranami, které necítil víc než pleskot deště. Nebránil se.

Nevydržela to. Prudce zabrala za kliku, vyskočila z auta a utíkala do noci. Ať si s autem dělá, co umí. Až bude ráno střízlivej, dojde si pro něj.

On dostal vztek. Uslyšela děsivé rány. Otočila se. Od vozu ji dělilo propastných dvacet metrů. Auto nadskakovalo, třáslo se, kymácelo se ze strany na stranu. Celou tuhle strašnou scénu doprovázely výbuchy klení zevnitř. „Chcípni, krávo, chcípni!“

Lekla se. Hlavou jí prolétlo tisíc myšlenek. Nevěděla, co se děje. Viděla, že jí ničí auto. Auto, které jí koupil táta. Viděla tátu. Bála se. Strnula, když rozrazil dveře a vyřítil se ven.

„Zabilas mě, kurvo, zabila! Chcípni, ty svině zkrvená! Chcípni děvko!“ Hrůza s ní doslova lomcovala. ´Rozbil mi auto!´ Začala brečet. Vší silou mrštil klíčky daleko do křoví, kde začínala lesní školka. „Svině! Svině! Svině!“

„Kdo je tady svině?!“ vzlykala. „Jak se mohla taková svině jako ty vůbec narodit?!“

„Cože?!“ zaječel. „Cos to řekla? Jak jsem se mohl narodit?!“ Běžel k ní. „Cos to řekla, ty mrcho?!“ Chytl jí za ramena a prudce s ní zatřásl. Stiskla jeho zápěstí a chtěla se osvobodit z toho sevření. Nepovolil. „Ty mrcho!“ Smýkl s ní, až upadla. Prudce dýchala. Zorničky jak studně, jen se v nich nikdo kromě ní netopil. Pořád s ní třásl a mlátil o zem. Cítila odřený loket a pochroumané zápěstí. Křičela o pomoc. Asi se trochu probral. Poodstoupil. Dál řvala strachy. Znovu ho zaplavovaly vlny hněvu. Přistoupil blíž. Jakmile to spatřila, spustila nanovo. Snažila se na loktech odstrkovat a dostat se od něj co nejdál.

„Nekřič!“ Propadal bezmoci. Při každém kroku k ní, řvala nanovo. Ječela jak šílená. Byla šílená. Dusila se slzami a kašlala. Využil toho. Chytl ji za zápěstí a chtěl ji zvednout. „Nedotýkej se mě!“ Obešel jí a zezadu ji chytl pod koleny. Jedním trhem ji zvedl ze země, uvolnil jednu ruku, otevřel zadní dveře Felície a strčil ji dovnitř jako by to byla hračka. Celou dobu řvala, jako když ji na nože berou. Přibouchl dveře. Sedl si dopředu. Dobrých deset minut mlčky poslouchal její dusivý hysterický brekot, který přerušovaly náhlé záchvaty chrčivého kašle. Uslyšeli hlasy. On vyšel ven.

Nerozuměla jim. Ani se nesnažila zachytit zlomky rozhovoru. Byla příliš zaměstnaná vlastní bezmocí. Lámaly se v ní city lásky a nenávisti. Zmatenosti. Nic nechápala. Jak se z perfektního večera, kdy na zábavě spolu blbli jak malí, líbali se na protest všem, kteří jejich lásce nepřáli, mohla stát děsivá noční můra? Jak mohl alkohol v jeho žilách rozproudit takovou nenávist?

„Svině, svině, svině. Jak to mohl udělat?“ šeptala. „Takovej zmrd!“

Uvědomila si, že vlastně už dost dlouho nic neslyší. Zkoušela něco zahlédnout ve zpětném zrcátku, jenže zadní okno bylo zamlžené. Ani boční zrcátka jí mnoho neprozradily. Co nejtišeji plna obav otevřela dveře. Jediný pohled jí přesvědčil, že venku nikdo není. Vylezla ven. Vzdáleni asi sto metrů se pomalu přibližovala skupinka tří lidí. Nečekala, až k ní dojdou. Drkotaje zuby utíkala seč jí síly stačily, což nebylo daleko. Neobtěžovala se zavíráním dveří ani ohlížením se. Vzlykala a jektala, třásla se po celém těle. Než se jí podařilo otevřít branku, málem zlomila klíč v zámku. Skoro se počurala. Zkřehlými prsty nemohla stáhnout silonky. Když konečně uslyšela úlevný proud horké moči, spadlo z ní obrovské břemeno. Jak málo stačí občas ke štěstí. Telefon zanotoval známou melodii.

„Co chceš?“

„Kde jsi?“

„Na zahradě.“

„Dovezu ti auto.“

„Hm.“ Rozpačitě se oblékala. Ostré světlo prořízlo tmu. Šla k autu.

„Neříkej to tátovi. Vyřeším to sám. Škodu ti zaplatím.“

„Hm,“ polykala slzy.

„Příští měsíc dostaneš ode mě pět tisíc.“

„Hm.“

„Nebudeš to řešit s tátou, viď? Netahej do toho nikoho. No tak něco řekni. Všechno ti splatím!“

„Neřeknu to tátovi. A všechno mi určitě nesplatíš.“ Otočila se, zamkla auto a odcházela zpátky za branku. Z verandy se dívala, jak mizí ve tmě.

V koupelně smyla řasenku a oční stíny, které se z víček přestěhovaly na tváře a bradu, rudé tváře namazala krémem. Na postel hodila nejen peřinu, ale i deku. Klepala se šokem i horečkou. Schoulila se na bok, kolena k bradě a snažila se zahřát. Nohy i ruce měla úplně ledové. Než usnula přišly jí ještě tři textovky. Jejich význam dost dobře nepochopila, nebo možná nechtěla chápat.

„Určitě budeš lepší, hlavně šťastná. Brzy já za čas. Auto mi neměj za zlé, zaplatím. Já Ti nic jiného nedlužím… promiň.“

„Milujte se, množte se!“

„Už ti je jasné, jaké hovado zasrané sis vydržovala, tak snad už nebudeš váhat a zapomeneš. Máš pravdu, nedokážu odpustit milovanému. Prosím též neodpouštěj, nýbrž zapomeň! Nezabije nás to, ale posílí. Jestli zabije, neměli se narodit. CHCÍPNI!“

Nepočítala minuty, které proplakala. Usnula až k ránu, celou dobu v poloze plodu. Potřebovala ochranu a neměl ji kdo chránit. Potřebovala objetí a neměl ji kdo objímat. Potřebovala pomoc a nebyl nikdo, na koho by se mohla obrátit. Nechápala, jak mohla z ničeho nic ztratit nejdůležitější osobu ve svém životě. Kdy po problémech a nedorozuměních si ho začínala znova vážit, znova milovat, znova mu důvěřovat, znova věřit, že přeci jen patří k sobě. Ztratila nejen jeho, ale i osobu, které svěřovala všechno. Všechna svá trápení, starosti i radosti. Nikomu neříkala tolik. Byl víc než nejlepší kamarád. A najednou jí ukázal, že pro něj nebyla ničím.

Nechápala to ani následující den. Seděla doma. V náruči jeho tričko zmáčené slzami, před ní hromádka těch několika jeho věcí, které mu zabavila nebo nevrátila. Byla sama. Ani nevěděla jak, držela v ruce nůž. Přemítala, jaké by bylo lehnout si do vany s horkou vodou a nechat ze zápěstí volně vytékat krev. Hrozně by si přála vidět jeho výraz, až mu její rodiče oznámí, co si udělala. Jenže nechtěla umřít, jen si chtěla hrozně moc ublížit, aby viděl, jak moc on ublížil jí. Věděla, že rodiče se do hodiny vrátí, stihla by to. Uvažovala, za jak dlouho ztratí tolik krve, aby ztratila vědomí, ale ne život. Mezitím došla do koupelny, zavřela odtok vody a pustila kohoutek naplno. Jaké bylo její zklamání, když místo vroucí vody, začala vytékat voda ledová. Opustila ji nejen odvaha, ale i odhodlání. Hodinu v ledové vodě ležet nebude. Vrátila nůž na místo. Bude muset vymyslet něco jiného…