Failed..

V pokoji byla tma i když lampička byla ještě rozpálená od toho jak svítila. V nejzazším rohu místnosti se choulil malý uzlíček. Někdo by v něm možná poznal dívku sedící na posteli. Kolena měla pevně přitažená k hrudi, objímala je rukama a lehounce, téměř neznatelně se kývala sem a tam.

+ Hřbitovní kvítí +

Mnoho pověstí a příběhů ztrácí se vtoku dějin a zůstávají zapomenuty. Téměř ke každému místu se některá váže, je zapsána ve dřevě, kameni či hlíně. Někdy stačí jen zavřít oči, položit dlaň na zdi budovy, či se posadit doprostřed lesního palouku a naslouchat. A někdy pověsti samy proniknou na povrch.

Začalo svítat... (povídka o ničem)

Začalo svítat. (povídka o ničem)Dlouhá bílá nemocniční chodba. Zápach dezinfekce, ostré světlo, nejistota a napětí. Přes den by tu asi bylo víc rušno, ale teď, uprostřed noci, bylo celé patro takřka prázdné.

Prosím...

Zavřená vpodhradí vysněných dotyků
ledová křídla vás, kteří jste mě využili
a opustili. Děkuji a nenávidím.
Křídla jež bodají vtisících zlozvyků

+ Stín + (pozor, zase velký obrázek)

Pohřeb

Zahrada

+ Když umírá blázen +

+ Padlý Anděl +

...Běžela...

Běžela… Netušila co by dělala jiného a tak jenom zběsile utíkala lesem… větve jí rvaly zbytky šatů z těla a kořeny se pletly pod nohy…Byla tma. Naprosté ticho… Hvězdy na nebi mohly slyšet jen její dech, jak se s námahou dral ven z jejích plic. Běžela…Hlavou se jí honily myšlenky…přemýšlela o tom co bylo…vyčítala si že toho mohla udělat mnohem víc. Před očima se jí míhaly záblesky…obrazy ze života… Viděla jenom a pouze tmu…smrt…neštěstí…a slzy…Vzpomínala na to co se jí v životě nepovedlo, vzpomínala na to co ztratila… na to kdo ji miloval a už nemiluje…nemiluje protože ji nemůže milovat…Běžela…Ale ne dlouho.

Chci, protože...

Jako zvadlá květina čekat na kapku rosy. Usmívat se a tančit když mrtví zpívají. Jemně pohladit po tváři, vdechnout jiskru života těm, kteří se zapomněli smát i na úkor vlastního štěstí. To všechno bych mohla udělat.

+ Paní Smrt +

Seděla po tmě vklášterní zahradě. Všude kolem nebylo nic. jenom černé prázdno. Opírala se zády o kmen jednoho ze dvou vysokých stromů, oči zavřené.

Hvězdička

Byly doby, kdy všechny hvězdy žily v oceánu. A vlastně to ani nebyly hvězdy, jak je známe dnes. Byli to světélkující tvorečci bez těla. Pouhé duše… Každý tvoreček, každá hvězdička měla na starost problémy a starosti jednoho člověka.

Pro Vás..

Ruka mi jen tak čmárá po papíře,
A já tu, sama, ve své víře
Vzpomínám, jak jsme si žili.
Ach Bože. Co jsme natropili

Zoufalý sen

Přišel jsi, položil mi srdce na polštář
A šeptem se zeptal
Zda můžeš být se mnou.
Vodpověď – polibek popálil Ti kůži

Strach v extázi

Té dívky se zmocnil strach.
Vzal si ji
Tvrdě a bolestně
Jenom tak

Poslouchej...

Poslouchej,
buď silný a věř:
ta dívka, co ji miluješ, je Tvá.
Už není malé děvče. Hrající si

Nic...

S úsvitem a prvními paprsky slunce připlouvá nová naděje. s tmou a hvězdami ji smutek zabíjí. a nejenom ji.

Samotná...

Odešel.
Po kolikáté již.
Ptáš se sama sebe.
A není nikdo kdo by odpověděl.

Pro...

Jednou se mě ptali jestli Tě nechci znát. Přikývla jsem. Když jsme Tě viděla poprvé, když jsme se šli poprvé projít, byla jsem zoufalá. Nenašli jsme společnou řeč.

Bezejmenná duše

Bezejmenná duše, ukradne Ti srdce, zblázní Tvoje tělo, splete Tvoje ruce.
Bezejmenná duše, poblouzní Ti hlavu, zmate Tvoje smysly, tiše zmizí vdavu.
Bezejmenná duše, máš ji před očima, plete se Ti do snů, pokaždé je jiná.
Bezejmenná duše, jednou chladně krásná, noc Tvou kůži zebe, září hvězda jasná

Myší ocásek

Tma. a jemná melodie flétny.
Chtěl jsem vědět odkud se ty tóny berou a proto jsem se vydal ulicí nazpět. Šel jsem za zvukem a divil se, že si ho ostatní lidé nevšímají.

Báseň

Nejkrásnější básníje život. a nezáleží ani tak na tom, kolikmá slov, ale na tom, zda můžeme být hrdí na to, co je mezi slokou "narození" a slokou "smrt".