... z Paříže

"Panis angelicus... sit panis hominum..." bájil ve fantastické tónině kněz ve škrtícím taláru. Ale markytánka v kočárku se zapřísáhlým hadím spřežením si hudrovala oko.

"Marnotratná loretko!" stékal se rozdur/mollněný muškát. "Rozladěn?" kázal (se) šlechetnotivý kněž. "Jako žobské varhany katedrály," odsekl mu Aramis... poklonu.

Šli mločky. Na kříži ulice a křivulice seděla barikáda z nočních stolků a klečel halapartník bafající z dýmovnice. "BAF!" zatřeštěl a poodskočil. "Zkazíš se dýmějovým mořem," háravě káral kněz hala patníka. "Mýtné!" třešnil fistulí pokáraný. Mušketýr dumal o pokojích a nemístnostech prařížských ulič. Kněz nechňápal fistulovitý hlas. Ženy že by mstily pověru svých manbolů?

"Krevoluce!!!" zapištěl chlapec kovářův. A ve skutku! Černí havraníci letěli ulicí a zpod kopyt se jim odštěpovaly podkovy. Aramis s kurtoazií vyzvedl obočí. Z pouličního korábu vyskročila lítice a propíchla halapartníka hedvábným paradeštníkem s krajtou.

"Ty luetiku!" lynchovala ho, "starodávný majetek po mé babičce!"

"Vždyť vydělávám!" fistuloval vyběšený manžel, "mýtné! Zaplaťte mýtné!" řičel na kněze a Aramise.

"Pche!" vyplivla ma-da-me a noblesně zakopla o svůj denní stolek. "Pchepche!" zahatrusila znova a práskla bičem do bot.

"Fůra fúrie," posteskl si Uražený a ponížený a zbortil barák á du. Aramis a kněz s myrtou povypokročili dál.

Slyšeli flažolety. Na žlabdě ležla dívka v plátěné kyt(l)ici a kolem byly rozházeny bílé růže. Myšketýr zamžikal v mžiku a vrhnul (se) k ní. Vidouc zákaz-níka otřásla se radostí nelíčenou tváří. Kněz se zakrouhal a Aramis odklekl od dívky živě mrtvoucí.

Pošli dál. "Zaprodačky hřbitovního květí..." zavrněl mu-škyt!-ýr hlavou. Nebesa zmizela a z vyjevených bouřících oblak pozačalo krápat. Vešli do kadetrály, kněz do saakristie a mušketýr k varhanům. A zatímco hrál, padala z nebe mana bohů, zvaná non-poety kroupy... a knězi panis angelicus :).