Zase barevné pozastavení se nad tím, jak si asi představuju úvahu nad smyslem života

Jaký je vlastně smysl života?

Jistě, na tuto otázku se nedá jednoznačně odpovědět, ale stejně, jaký by asi tak mohl být, hm… kdybych to vzala čistě biologicky, život, který má smysl, by měl či mohl vy^pad_at asi takhle: človíček se narodí, zplodí potomky (musí existovat ^nadprodukce, to už říkal pan Darwin) a zemře. Ti potomci se narodí, zase zplodí další potomky a zemřou.

Takhle to je u všech živočichů a vlastně i u rostlin a hub a bakterií a virů (i když tam je to plození trošinku jiné, žejo, ale já nejsem biolog, takže tohle už rozebírat nebudu), tak to musí platit i u lidí, protože my nejsme o nic lepší, v l a s t n ě jsme horší. O nějakou ^nadprodukci se v globálu nestaráme (kolik rodin má více než dvě děti…) a ^navíc nám nestačí jen být součástí věčného kolob^ěh^u života (když už jsme si vydobyli, že nejsme sou částí _nižších pater potravní _pyr^amid_y, ale stojíme si přímo na vrš^ku), té úžasné věci Přírody, jsme roze žraní.

Narodíme se, než zplodíme potomky říkáme si „no jo a co teda teď?“ a až ty potomky, tedy uděláme to, co nás, jednotlivce, činí tolik důležitými, konečně zplodíme, ptáme se „no jo, to je hezký, ale co sakra teďka?!“

Právě ta nuda či tedy ztráta smyslu života nás dělá slabými a my jsme natolik nabubřelí a ješitní, abysme si to přetvořili na ctnost, proto pak fušujem do věcí, po kterým nám ani zbla nic není – kdo nám třeba dal právo uměle upravovat rovnováhu Přírody?

Ona si to ta Příroda (dosaďte si cokoliv jiného, já ale nechci řešit náboženskou otázku – proto budu říkat Příroda) asi představovala moc jednoduše: prostě si stvořím m o ř e a h r o m y a b l e s k y, vynaleznu život, vymyslím Evoluci a pak se budu jenom koukat, kam to mí hošíci dotáhnou, a nebudu vůbec zasahovat. I když tohle asi nebude pravda. Když se podívám, jaké různé složité věci existují, jak vypa_dá list muškátu pod mikroskopem, kolik svalů se pohne, když zatnu ruku v pěst… ne, ona to má asi docela složitě _promyšlené.

Takhle nějak nás někteří obhajují, všechny ty výlety do k^osm_u, hrátky s genetikou a podobné srandičky sci-fi, že vlastně všechno, co děláme, je v pořádku, protože jsme k tomu dostali dispozice, že na tom není nic protizákonného (teď to nemá nic společného s žádným lidským právním systémem).

Jenomže to je stejné jako obhajoba malého Pepíčka, který zpřeláme Aničce ruku, a říká, že přece neudělal nic špatného – když on je tak silný, že to dokáže, tak proč by to nedělal? Když nám nějaká ^{vyšší moc} (nevím jak vy, ale mi se o tom líp povídá, když to budu brát jako že jsme byli někým obdarováni – nevadí že ne) dala rozum, tak asi předpokládala, že ho budem i používat!

Ono to s tím přemýšlením asi není tak jednoduché, protože za každým rozhodnutím se musíme ptát, jestli tím někoho neohrožujeme, což moc dobře nejde, protože jsme zlomyslní a někdy chceme někomu ublížit…

O tom všem musíme přemýšlet, nad tím vším musíme uvažovat, ale přece se nudíme.

Nestačí nám, že někdo (něco) dal(a) lidstvu tak velkou moc rozhodovat o celé planetě, že umíme tolik věcí, které by naši předci ve středověku považovali za Satanovy vynálezy, ne. My se prostě nudíme a pořád chceme, aby něco dalo „smysl“ života i nám, jednotlivcům.

Chceme být šťastní.

To by nám měly ty slečny, které se ^hlásí na soutěž Miss World, přát. Ne, aby byl světový mír, ale aby byli všichni šťastní. Není to tak špatné přání: je stejně možné a pravděpodobné jako světový mír, ale je to obecnější, protože to v sobě zahrnuje i ten mír.

To je ale jen ^úsm_ěv^ná teorie, takže raději zpátky k tomu smyslu života.

Smyslů života je mnoho a mnoho. Takovým tím nejvíce opěvovaným je samozřejmě láska, láska a její miliony podob, potom tady máme práci pro lidstvo, nebo třeba nenávist k jedinci a tedy smyslem života by bylo systematické ničení toho jedince, samozřejmě i to může přinést uspokojení a pocit…

ano, pocit štěstí. Protože nalezení smyslu našeho života by nám mělo přinést ten opravdový triumfální a ohromný pocit štěstí, tak se všichni _plazíme k tomu, po čem všichni toužíme, proto by nám měl být i nedostupný (ono co dělat potom, to ty filmy a knížky s obrovským happyendem neřeší), takže jediné, co zbývá, jsou malé radosti.