Návraty

Pozorovala to štíhlé křehké tělo. Byla to taková krása, že to až bralo dech. Tolik toužila se ho dotknout, ale neudělala to, přišlo jí, že by to bylo jako setřít pel z motýlích křídel. Z motýlích? Spíš z netopýřích, potichu se zasmála.

Vypadal jako anděl, tmavovlasý spící hubený cherubín se zjizvenou tváří. Někdy jí to stačilo, dívat se...představovat si, že jí patří, jen jí a nikomu jinému.

Moc dobře věděla, že nepatřil nikomu, a jí už teprve ne.

                Zahnala ty myšlenky. Neměla právo...nikdy ho nemohla mít. Vstala ze svého oblíbeného odraného, ale o to pohodlnějšího křesla a jako barevným vodopádem přešla pod závěsem z korálků do kuchyně.

                Umyla talíř a příbor od večeře. Hrnec nechala na plotně, kdyby náhodou dostal hlad. Ten druhý. Ten první už dnes ukojil. Sama mu utírala potřísněná ústa...

                Ještě utřela linku a smetla drobky ze stolu. Všude v bytě teď byl pořádek, už nebylo co uklízet.Už se neměla na co sama sobě vymlouvat. Vrátila se do pokoje.

                Pořád ještě ležel na pohovce stočený do klubíčka. Všimla si, že mu na nahých bledých pažích vstávají chloupky. ,,Ale vždyť tobě je zima...,“ broukla tiše a přehodila přes štíhlé tělo károvanou deku.

                V polospánku se do ní zachumlal a přitom zamumlal několik slov, kterým nerozuměla. Možná byly v tom jeho divném jazyce, v té ošklivé řeči, která zněla jako když ostré zuby přejíždějí po na kost vyhublém těle. Proč asi...

                Zapálila několik čajových svíček na stole. Milovala živý oheň. Ach, kdyby tady tak mohla mít krb... Jenže za krb, za krb by se dalo koupit tisíce svíček. A světlo, světlo je vždy stejné. Usmála se a sedla si vedle něj na pohovku. Pozorovala tančící plameny svíček a měkké stíny na zdi.

                Někde v dálce zaskřípaly brzdy od auta. U sousedů se ozvaly šouravé kroky a klapnutí dveří. Pak bylo zase teplé, jako med husté ticho.

                Po chvilce zjistila, že se má ruku v jeho vlasech. Užuž ji stáhla zpět, ale pak si to rozmyslela. Když spí...bylo to krásné. Hedvábné prameny se v polotmě zdály černé, ale ve skutečnosti měly barvu hořké čokolády. Brala je do rukou a zase je nechala proklouzat mezi prsty.

                Dokázala by tak sedět celé hodiny, ale nechtěla, aby se probudil a našel ji tak. Nechtěla, aby věděl, co pro ni znamená. Mohl by toho zneužít....stejně to víš, viď? Ty ďáble...můj ďáble...pomyslela si, když pomalu otevřel temné oči a díval se na ni zpod dlouhých řas. Usmál se a ona věděla že je ztracená. A to už dlouho.

                Tehdy zazvonil zvonek u dveří, ale trochu jinak než obvykle, tak nějak...naléhavěji. Šla otevřít  pomalu, s nejasným tušením něčeho zásadního, co se teprve mělo stát.

                Ta dveřmi stál muž, hodně mladý, skoro ještě chlapec. Byl hodně vysoký a štíhlý, měl tmavohnědé dlouhé vlasy a tmavé oči. Přes pravou tvář se mu táhla dlouhá jizva. Nikdy předtím ho neviděla.

Několik dlouhých vteřin na sebe hleděli beze slov. Pak neznámý prolomil kouzlo okamžiku:

„Mohu dál? Potřeboval bych si umýt ruce.“

Ta jednoduchá prosba ji vyvedla z míry natolik, že se zakoktala.

„A-ale, j-jistě samozřejmě, pojďte dál. Koupelna jsou druhé dveře nalevo.“

Než stačila ustoupit ze dveří, prosmýkl se kolem ní jako had a za chvíli za sebou uslyšela zvuk tekoucí vody. Teprve pak se trochu sebrala a pomalu vešla do předsíně.

Proboha co jsem to udělala?, pomyslela si. Vždyť je to úplně cizí člověk a já ho pustila dál a teď mě okrade a zabije a...

„Nebojte se, nic vám neudělám, “ ozval se jí přímo u ucha sametově hebký hlas, který ji omámil natolik, že se ani nestačila leknout. 

,,Víte, já se trošku bála, jste přece jenom cizí člověk a ty já obvykle radši dál nepouštím,“ vypravila ze sebe.

Zasmál se hlubokým hrdelním smíchem, ze kterého jí až přeběhl mráz po zádech. „Cizí? Možná. Člověk...“ Záměrně nedokončil větu a v očích se mu podivně zalesklo.

Ona ničemu nerozuměla. Cítila, jak ji ochromuje strach, ale zároveň pociťovala podivný klid, jako dosud nikdy v životě.

Pak se venku z chodby ozvaly kroky a vzápětí na to se  zvonek rozezněl znova, tentokrát krátce a ostře. Vykročila směrem ke dveřím a přitom koutkem oka zahlédla, jak její host jako stín vklouznul do pootevřených dveří do ložnice. Chtěla po něm křiknout, ať se okamžitě vrátí a odejde, ale něco ji zadrželo.

Nakonec šla raději otevřít. Za dveřmi stál další neznámý muž, asi padesátiletý. Byl vysoký, hubený, měl prošedivělé vlasy a šedé, studené oči, které ji doslova provrtávaly jako dva ledové krystaly.

Ale nejpodivnější byl jeho oděv, dlouhý černý plášť přepásaný koženým páskem, za kterým měl zastrčenou dýku. Na prsou se mu houpal velký stříbrný kříž.

„Je tady,“ řekl chladně.

Nejdřív si myslela, že se jí ptá, ale pak si uvědomila, že to nebyla otázka, ale konstatování. Už chtěla přikývnout a ustoupit mu, protože ji děsil, ale pak se v ní něco vzbouřilo. Upřela na něj nevinný pohled modrých očí.

,,Co prosím?“

Šedooký vypadal trochu vyvedený z míry.

„Řekl jsem, že je tady,“ zopakoval už méně klidně.

,,To jsem slyšela, ale co tady má jako být?“ zeptala se s přesně vypočítanou špetkou zvědavosti v hlase.

,,Co? Spíš kdo. Muž, asi dvacet let, vysoký, tmavovlasý. Myslel jsem, že zamířil k vám. Potřebuju s ním....,“ na chvíli se odmlčel, „mluvit,“ dokončil větu a na rtech mu pohrával pokřivený úsměv.     

                Chvíli na něj zírala a přemýšlela, kdo to asi je. Toho tmavovlasého se bála, ale šedooký ji děsil víc. Jedna část jejího já mu chtěla říct, co chtěl, aby odešel a vzal s sebou i toho druhého, který se předtím vplížil do ložnice, aby...aby co? Aby jí ukradl její úspory? Ne...náhle pochopila.

                A ke slovu se dostala ta druhá část jejího já. Ta, která chtěla chodit na plesy, když byla mladší, a nechtěla pochopit, proč s ní jít nikdo nechce. Ta která chtěla kdysi jet do Indie a do Tibetu, vzdát úctu dalajlámovi...její druhé já, které velmi dobře vědělo, že se tohle a nejspíš i všechna příští léta podívá tak maximálně na Šumavu, tentokrát mlčelo.

                ,,Nikoho takového jsem tu neviděla,“ řekla jasným, pevným hlasem a pohlédla šedookému zpříma do tváře. A její modré oči zářily tak upřímně a jasně, že muž v plášti ustoupil o krok dozadu.

                ,,Ach, vážně? No, snad...se ještě podívám o poschodí výš, “ řekl s lehkou nejistotou v hlase a bez rozloučení odešel.

                Vrátila se do předsíně a zavřela za sebou dveře. Opřela se o ně a ztěžkla vydechla. Najednou ji zaplavila únava. Chvíli čekala, jestli její host vyjde z ložnice a odejde, teď, když šel šedooký pryč.

                Ale nevyšel. Chvíli váhala a pak šla ona za ním. Cítila podivné rozpaky, když procházela dveřmi do své vlastní ložnice. V ústrety jí vycházela tichá hudba.

                Seděl na posteli zády k ní a v ruce držel hrací skříňku, s malou tančící baletkou. Bože, kde se tohle vzalo? Myslela jsem, že se ztratila už před lety... Dostala ji kdysi od maminky, pro útěchu. Protože i dívka, s kterou nikdo netančí, může tancovat ve svých snech. V těch nikdy nekulhala, chodila vždy krásným rovným krokem. Všechno viděla jasně, nepotřebovala k tomu brýle s tlustými skly. A měla ty nejkrásnější šaty...jak hloupé. Prudce se vytrhla ze snu, když si uvědomila absurdnost celé situace.

                „Krásné,“ řekl tiše a ona si s úžasem uvědomila, že jsou to slova někoho, kdo hrací skříňku ještě nikdy neviděl. Ačkoliv, ono to dnes tak zvláštní není, v téhle době televize a internetu, pomyslela si smutně. I když, tenhle mladík vypadal taky trochu zvláštně, jako z jiného času...světa....Už zase myslíš na hlouposti, napomenula se.

                Ale nemohla se sama sobě divit, i když nevěděla, co přesně je na něm tak zvláštní. Na sobě měl docela obyčejné tmavé kalhoty a triko s nic neříkajícím nápisem. Vlasy měl dlouhé až po lopatky, ale to už dnes bylo taky docela běžné. Snad ji tak zneklidnil pohled ebenových očí. Nebo jizva na tváři.  Nebo jeho vůně...co to vlastně bylo za vůni? Na svou otázku nalezla odpověď hned v příštím okamžiku, když se neznámý usmál a odhalil tak zuby.

...

                Jednou ho viděla se dvěmi z nich, z...jeho rodu. Obě nebesky, chladně krásné, s bílou pletí a černými vlasy. Ovíjely se kolem něj jako dva hadi, dlouhými jazyky mu rejdily po krku. A on, on věděl, že se dívá. Usmíval se. Chtěl, aby to viděla, aby si uvědomila, že si nemá dělat naděje.

                Ona opravdu chvíli stála a zírala na ten nádherně odporný a hříšný výjev, jako z  luxusního pekla. Pak zavrtěla hlavou a šla škrábat brambory.            

                Pak už je do domu nikdy nepřivedl, i když věděla, že se s nimi vídá. Ale jí to bylo jedno. Vždycky se vracel.

...

Otočil se na záda a vztyčil se na loktech. Na rtech mu stále pohrával lehce šelmí úsměv. Je mi třicet pět, jsem rozvedená a za devět tisíc měsíčně vařím šéfovi kafe. Nejsem krásná mladá nymfa...připomenula si v duchu. Ale tentokrát to nepomáhalo. Proti své vůli k němu sklonila tvář.

                Když se jejich rty setkaly, už nemohla snést pohled jeho očí a tak ty své zavřela. Okamžitě se jí před nimi roztančila rudá kola. Bože... A pak, ve chvíli, kdy cítila, že ztrácí sebekontrolu, se zase odtáhl a ještě jednou odhalil zuby v úsměvu. Potom jí položil hlavu do klína a zašeptal: Mamme´el...

                Náhle ji zamrazilo. Opravdu, jak už kdysi někdo napsal, jedno slovo zní snad ve všech jazycích  stejně.