Šťastné manželky nečtou

Šťastné manželky nečtou

Napsal: František Janč

„Neměla v životě štěstí, nenašla toho pravého,“ říkali o ní.

„Už mu ujel vlak, zůstane sám,“ zaslechl o sobě.

Znáte podobné věty, možná jste je i sami slyšeli. Také oni je slýchali, možná až příliš často. Pracovali na jedné vysoké škole, vídali se téměř každý týden, potkávali se pět, deset, patnáct a možná i více let – kdoví, nikdo jim roky nepočítal. Míjeli se jako cizí. Jana žila sama s pětasedmdesátiletou maminkou, také Pavel žil sám - s pětasedmdesátiletou maminkou. Oba od nich často slyšeli: „Nebuď už sám! Nebuď sama! Já tady na světě již dlouho nebudu. Zůstaneš sama. Zůstaneš sám...“

Pršelo. Utíkala do dveří fakulty před kapkami a srazila se s ním - úplně náhodou, prudce, nečekaně… Omlouvali se vzájemně - na svůj zralý věk rozpačitě a nervózně. Chtěla projít kolem něho a ztratit se - i s promočenou halenkou a zplihlými vlasy - v anonymitě rozlehlé budovy, chtěla se vrátit ke svému klidu své všední samoty jako každý jiný pracovní den. Zastavilo ji její jméno: „Jano!“ Otočila se. Mluvil pomalu, dával si záležet, aby mu dobře rozuměla: „Jano, prosím tě, nevzala by sis mě?“ Údivem otevřela oči, zaváhala, usmála se: „Proč ne, já jsem pro každou legraci.“

„To není legrace,“ zvážněl, zatvářil se dotčeně. „Víš, já pro nás mám už dokonce i termín – termín naší svatby!“

Uvědomila si, že jí až dodnes vykal, nikdy s ním nikde nebyla sama, nikdy s ním nemluvila déle než pět minut, pokaždé mluvili služebně, stroze, úředně…

„Jano, máme svatbu za čtrnáct dní v sobotu – 26. června v 15 hodin,“ řekl, „v městské obřadní síni – nezapomeň!“ Zmizel v dešti.

Čtrnáct dní čekala – čtrnáct dní se neozval. Žádný dopis, žádná návštěva, žádný vzkaz. Telefon mlčel. Pracovali ve stejné budově – každý žil v jiném koutě svého patra a uvnitř sám sebe. Pracovali a přemýšleli o sobě - bylo by možné, že ne? Čekala na něho – i on čekal, oba čekali…

Dvacátého šestého června se probudila v šest hodin ráno. „Byl to jen vtip? Hloupý vtip.“ Myšlenky měla upřené k patnácté hodině, jako by mělo přijít bůhvíco. Oběd jí nechutnal, oblíbená svíčková hořkla na jazyku, káva se zdála špatná, šlehačka zkažená a byt tak zoufale prázdný… Ve čtrnáct hodin se začala oblékat. Oblékala se mechanicky, napůl společensky a napůl sportovně, nasedla na obyčejné dámské kolo a zamířila k obřadní síni. Žila i umírala pochybnostmi, zvědavostí, nejistotou… Nevěřila termínu svatby, nevěřila, že přijde – , a přesto se opírala do pedálů, aby byla na své první vlastní svatbě včas. Pak jela kolem hřbitova, nejistota se pomalu měnila v nejistou jistotu, napadlo ji dojemně a něžně: „On je to přece „takovej trouba“, určitě nebude mít žádnou kytku. Všechny květinky jsou zavřené. Jen tady na hřbitově…“

Svatební si kytici si koupila sama, v prodejním stánku na hřbitově řekla, že potřebuje kytici na svatbu, neodvážila se už říct, že potřebuje kytici na svoji vlastní svatbu. I tak jí nevěřili, pokladní podivně změnila výraz obličeje a prodavačka zpomalila pohyby rukou při vázání kytice, jako kdyby někdo umíral…

Kolo zamkla ke stojanu před restaurací – bylo to dvě ulice od obřadní síně. Venku před úřadem nebyl vůbec nikdo, vstoupila do budovy.

„Jano, kde prosím tě seš? Už na nás čekají,“ prohlásil naprosto samozřejmě. Byl tam, stál vedle ní se dvěma svědky a řekl: „Ano“. Také ona řekla: „Ano“. V dlani pravé ruky mu zůstaly kulaté otisky dvou kroužků od hodinu v dlani křečovitě svíraných prstýnků. Svatební kytici neměl – tu měla ona ze hřbitova…

- - -

Zítra tomu bude dvacet let, co se vzali a jsou – možná jen svým čistým a neopakovatelným způsobem – Šťastní, že jsou spolu. On píše slovníky a často říká, že nikdy dříve v životě mu nikdo tak dobře nevařil. Ne, vařit neuměla. Naučila se to, kvůli němu se to naučila, říká o něm: „Občas, když se zlobí, a on se na mě umí zlobit doopravdy strašně. Víte, co je pak nejhorší a jak poznám, že zuří, a že se skutečně už víc zlobit nemůže - ? Pokaždé řekne: Víš co, Jano, běž si číst, běž – si – číst!“

© MHL39 - 2004