Sen o východu slunce

Tak večer. Znova a znova

než přejde v noc, která mě

až po ramena zazdí, přesto

těch zlatých ohňů v hlavě

a přeletů nad horami

bez křídel, nikde není

tolik barev

než v černé noci

když spím. Čekám na jediný

spásný neduh starých žen

zřejmě jediný, když pominu

uspání žláz a touhy

přestože pořád sliním

nad pijákem, a ze skvrn

maluji ptáčky a vodu

která se točí, těším se

na probouzení před svítáním

to potom na mém rameni

znovu se čínský znak objeví

a v partiích nad kostrčí

vytetovaný mužský úd, a třeba taky

japonský vějíř v ruce

a slunečník

ať nenaskáčou pihy

a škobrtání prstů, až na piáně

budu cvičit

své pracné etudy

štokrdle v rohu, plachá, tak plachá

a v knajpě na stole, celý svět zvedám

jak hlas mi stoupá, že ty jsi Martine

strom zelený, že ty jsi, ty jsi

že ty jsi byl,  nejsi jednoduchá ženská

řekl jsi jednou, jednou požár vůkol

jen se podíváš, podruhé

podruhé skála zebavá

ženská, co skučí k měsíci, a matka

trylek k ukolébávce

a laciná odrhovačka

zpívaná chraplavým hlasem

na stole v hospodě

A byl ten život divoký, lebeda

na horách, a úhor v údolí

v neúrodných rocích, tohle mi

za babských svítání

oči proti slunci

už nevypálí

Takhle dokola

smotávám se tady

za dlouhých babích nocí

od měkkounkých útrob

k ostnatým rukám

které skrývám

za zády.