Ztracená inspirace

Ztracená inspirace

Při odemykání pracovny nezapoměl spočítat západy. Dva, výborně. Jiří se vždy rád přesvědčil, že je vše v pořádku. Vstoupil a zkontroloval svůj poklad. Peníze v jeho životě, hrály svou roli ale tentokrát se jednalo o duševní vlastnictví. Na stole bylo vše jak má být. Skleněné těžítko modré barvy, která připomínala hlubiny jižních moří. Tam rád trávil své dovolené. Těžítko mělo vprostřed své dismorfní hmoty květ pelyňku. Těžítko mělo svou váhu a Jiří jej používal na obsáhlejší rukopisy, protože mladá au-pair Elizabeth Erlen-Meyerová  (nikdo jí ovšem neřekl jinak než Lída), neměla ponětí co obnáší umění. Že se jedná o tvůrčí proces kterému je třeba se věnovat na sto procent a spisovatel, zvláště tak dobrý, jako Jiří Kočí, nemůže stále dokola rovnat rozlítané listy. Za prvé není podzim, za druhé větrání se zkrátka nemá přehánět.

Těžítko dnes ovšem nebylo hlavním objektem jeho zájmu. Dřevěná včela položená hned vedle s úporným pohledem válečníka, vyřezaného do hmoty jejího žlutočerného výstražného těla, dávala najevo, že své jediné žihadlo i život nedá lacino. Chloupky na nohou zručně vyvedené lehkými vrypy řezbáře chránily Jiříkův poklad. Minulý týden ho konečně napadl námět. Né ledajaký, byl to námět s velkým en. Po letech psaní si vydělal jen na maličký domek, menší zastavenou plochu měla snad už jen Baba Jaga. To co začne dnes psát bude knižní trhák, bestseller řekla by Lída. Už se viděl na malé jachtě spolu s ženou Marií a dětmi. To byl jeho sen. Stejně jako na průvan slečny Erlen-Meyerové, hrozilo ze strany vyrušování malých capartů – jeho dvou dětí. Na to se ovšem připravil dobře. Před vchod jednopodlažního domku nechal umístit malou trampolínu, kterou firma Kuliha a Brabec dovezla zdarma až na místo. Trefa do černého splnila svůj účel a tak kromě občasného zavrzání měl Jirka od malého Jíry i Pavlínky na svou tvorbu klid.

Zapnul svůj počítač a zpod dřevěné včely vyndal sešítek s náměty.

"Všichni sem!" ozvalo se naléhavě z pracovny.

"Kdo mi vytrhnul poslední popsané listy s mými zápisky?" řekl roztřeseným hlasem ale stále ještě dost důrazně, aby všichni pochopili důležitost oněch stran.

Nikdo se ovšem dobrovolně nepřihlásil. Po třech minutách temného ticha, kdy se Jiří na pokrových obličejích zkoprnělých rodinných příslušníků nedopátral zhola ničeho, pojal podezření.

"Kde je Lída?" hlesnul s nadějí, že došlo jen k nedorozumění.

"Zrovna myje v prvním patře okna," odvětila Marie.

Chvíle zhoustla zlověstným dotazem:

"K leštění skel se používají noviny, viď Marie?" dokončil svou otázku nejistě.

"No, někdy ano," pokoušela se manželka zlehčit situaci vtipem, který vyzněl naprázdno. Aby taky ne, když Jiří začínal tušit, že jeho plány se začínají bortit. Na tom námětu nechal půl roku života, stále cídil charaktery hlavních i vedlejších postav a postupně vystavěl poutavou kostru příběhu. A protože měl jednu zápornou vadu, na jeho věk jej občas trápila neuvěřitelná skleróza, své náměty raději svěřoval papíru.

"Co se děje," skoro výskla Lída, když vstoupila. Udiveně zírala na rodinný sněm v Jirkově pracovně.

"Čím jsi dnes leštila okna? Určitě nějakým papírem, že?" okamžitě začal pán domu podezírat.

Oči ostatních se stále větší lítostí hleděli na Lídu a Jiří finišoval aniž by čekal na její odpověď: "Jenže noviny nemáme a tak ti posloužil papír vytržený z tohohle sešitku, že!" nakonec téměř zařval.

Mladé děvče se do Čech přijelo z Anglie učit se jazyku a bylo zvyklé užívat asertivitu. Jen tak se něčeho neleklo. Lída tedy počkala až Jiří dokončí myšlenku a odpověděla mu. Rozuzlení se ovšem nekonalo, protože suché a důrazné "Okna myji přece stěrkou!" vzalo Jirkovi vítr z plachet.

Svěsil hlavu a ozvalo se hrobové ticho. To po chvíli přerušilo dřevěné klapnutí. Jedna z včelích noh, do teď neumně přilepená vteřinovým lepidlem odpadla. Dřevěná včela zavrávorala a spadla z hrany stolu na zem. Až teď si Jiří všiml, že včela nemá ani své ostré šídlo. „Že by nezvládla svůj úkol?“ problesklo mu krátce hlavou, vzal dřevěnou včelu do ruky a chtěl ji potupit mučednickou smrtí v krbu. Měl ji rád, ale tohle mu neměla dělat. Z chmurných myšlenek jej vytrhla Lída.

„Jo, tydle vidle!“ použila naučený slovní obrat, který dodnes nechápala. To slovní spojení jí ani za použití těch nejobsáhlejších slovníků nedávalo kýžený význam, ale rčení odkoukala od dětí, které je užívaly velmi frekventovaně.

„Jaké vidle?“ optal se Jiří, když zřejmě ani on nepojmul obsah sdělení.

Lída pokračovala ve své výpovědi: „Inu, včera když jsem uklízela, byla ta včela na zemi a tak jsem se ji pokusila slepit. Vím jak jí máte rád. Ten sešitek byl hnedle pod stolem, ale rozhodně a to zdůrazňuji na svou anglosaskou minulost, rozhodně jsem v něm ani nezalistovala!“

Bystrý Sherlock Holmes by (na rozdíl od nás) tuto příhodu jistě dotáhl do konce, Jiří se ale nakonec spokojil s hořkou teorií, že zřejmě jím nenáviděný průvan zavinil ztrátu jeho budoucnosti. Den poté udělil své včele přeci jen milost. Slepil ji, dokonce pod židlí našel i chybějící žihadlo a znovu umístil na čestné místo na stole vedle modropelyňkové skleněné koule. Nakonec ale nevyšel zkrátka. Když se nezdařilo jeho životní dílo, zkusil psát pro uvolnění komixy. Jako hlavní hrdina v nich vystupovala dřevěná včela. Možná tomu chtěl osud a možná by jeho původní námět propadl, co my víme. Dřevěná včela mizí z pultů stánků PNS jakmile se na nich objeví. Komix se dokonce začal překládat do několika jazyků a vskutku dobyl svět. Dřevěná včela se ve své televizní seriálové podobě stala podvečerním hitem s výborným ratingem i v komerční televizi Novicka. A tak je nakonec Jiří spokojen.

Až po několika letech teprve nový majitel malého domku odhalil záhadu ztraceného námětu, když při malování odtáhl těžkou rokokovou skříň a za ní našel pár listů vytržených z malého sešitku.

To už Jiří ale nezjistil. Se svou rodinou si užívá poklidu. Jen občas ještě napíše krátkou povídku za pomalého houpání jejich jachty kdesi ve Středozemním moři.