ex post: dopis markýze Leně Bruthansové

/t

vře lost....!

t

Vždycky mě napadá - u textů, kde každé slovo je očividně přesně vyměřeno a promyšleno - jedno z nebezpečí poezie: že může pozřít sebe samu. V těch zákrutech Tvého textu, egile, jsem se jako čtenář ztratila v abstrakci.

Jen malou oznámku... já už od začátku chápal text, jako dopis mrtvého živé a to v její vlastní mysli... jakoby sen, jako bý jí se o něm zdálo... a on k ní mluvil... ten dovětek mě zpočátku taky trochu vadil... ale nakonec jsem přijal... dokonce jsem to asi viděl nábožensky... viděl jsem to jako: Ku slávě Ku slávě mrtvého (mluvčího) Ku slávě Boha - jakože ten Bůh nabízí opětovné setkání oněch dvou... No, každý vidíme ze svého předporozumění... egile příznám se, že dokud jsi neřekl slovo jazyk, tak jsem ho neměl.

:))

já bych tedy s prominutím také měl dvě připomínky: proložený verš mi též nezní v možnostech básníka; dovětek básně (ku slávě mrtvého Boha) mne opět neoslnil; obecně je to ovšem báseň dobrá, obraznosti a dis-harmonického rytmu je v ní dostatek =t .-) co se týče spojitosti dojmu: jedná se o dopis a ten je většinou z toho, co nás napadá, jak nás někdo zná, znal - pamatuje a v tomto obraze se znovu jevíme; důležité je sdělení o tom, kdo odchází od koho .-) mně to spojité připadá .-)

Jinovata: velmi děkuji za rozbor (lehce filozoficky nadinterpretační). Jen náznak klíče k pojmutí významové linky v básni - - "tyto otázky by byly na místě, kdyby báseň nepojednávala o pojetí podzemí jako toho skutečnějšího, vůči čemuž je básník ten, kdo od leony odešel" básník "odešel", ale všimni si odkud: v podstatě z plenéru slov pod krajinou. Smrt nečiní člověka skutečnějším: "Nyní jsi slovem. A zníš mi jako léto." atd. Iluzivnost ("vztah mezi označujícím a označovaným je arbitrární; "slova" - zde jména - neodkazují k realitě, ale opět k jiným slovům etc.) Smrtí Boha je vytrácení B. z jazyka. Atd. atd. Lyryk: děkuji. Všem ostatním děkuji též.

ještě pozn. k tomu "odchodu": zatímco lyr. subjekt v ní už ne, Lena setrvává coby jméno "v něm".

egil+lyryk: Dobrá. Nevšiml jsem si, že je v těch před-závěrečných tázáních neustále tematizován jazyk. Připomínku o lince stahuji. Ale ne z důvodu dopisovosti, lyryku :op :o)

Nejen v předzávěrečných tázáních - i v celé druhé strofě (+ v celé 4. a 5. strofě)..

no joo... :o)

... sakra silný... dávám řízek... (tip a avi...)

********* ano

mrazivě horoucí *

hmm...eposalni...libi t*

tahle básnička mi rozzářila zrak a zanechala ve mně zvláštní-krásné dojmy....Dík :-)) a určitě dávám tip

roku 1892 .... tak pateticky a vášnivě zaševelit už teď muži neumějí, škoda! snad jen básník Egil..... ale kdo ví, jestli si z nás zas netropí šprímy! :-))

už jsem se rozkecal jinde, tak jen*

Chtěl bych o ní přímo mluvit, je to jediný způsob jak opravu zarýt. Lena mi zcela jasně připomíná Leonoru. Snad proto se mi nutí srovnání konceptu básně s konceptem Havrana. Obraznost silná, odzbrojující, krásná. Ale co se týče její souslednosti, nepůsobí na mě spojitým dojmem. V bodech ano, ale ne v lince. Chtěl bych analog a vidím digitál. Začátek je obecný, dostáváme se pod zem a oslavujeme ji pro to co z ní vzchází, pro to, jakou reálnou a současnou hodnotu představuje. Teprve z ní se můžeme natahovat k souším - teprve z ní dostáváme dramata odehrávající se nad ní a jakoby už bez ní. A pro nás je právě takovým základem hrob a Lena v něm. Chápání pohřbeného jako životadárného (nejen ve smyslu hmotných živin) je podpořen i na konci básně, kdy ten odešlý je paradoxně živý básník. Potom, ještě docela plynule, přichází popis básníkova dramatu prožívání Leniny "přítomnosti" na hřbitově, respektive na plátně v jeho hlavě, které má přesně rozsah hřbitova a nic jiného nezachycuje. Potom přichází proložená část, kde se jakoby znovu vracíme do obecnější roviny(podzimu), ale básník je stále uprostřed. Tady mne trochu znejistěl rým (chtěný/nechtěný?) anděla čela... Zní tak nějak banálně, rozhodně ne pateticky, jak by bylo na místě. Zmínění podzimu cítím jako úvod k obecnější části, kde bude toto časové určení hrát nějakou roli. Nehraje. Je to jen obraz. Moc pěkný, ale začínající něco, co nepokračuje. Přichází totiž filosofická část, kde se snad už ani nezamýšlí truchlící básník(alter ego?), jak spíš autor. O objevují se závažná tázání po marnosti, o marnost a o smyslu...a k tomu, jakoby básník zabloudil o místnost vedle, otázka po možnosti být volný mimo epistemologickou mřížku - ve smrti, až mřížka nebude. tyto otázky by byly na místě, kdyby báseň nepojednávala o pojetí podzemí jako toho skutečnějšího, vůči čemuž je básník ten, kdo od leony odešel, nikoli naopak. Toto tvrzení vychází z jakéhosi přesvědčení, nikoli ze systému důkazů podávaných v básni. Proto mi přijde rušící tutu jistotu, z níž básník názor hlásá, narušovat pochybnostmi o osudu Leony po smrti. No. To je asi vše, musim jít malovat pokojíček:o) S Havranem jsem nesrovnal, páč jsem si netrouf, ale asi je to na místě :o)

poslední sloka mi přišla jako z Romea a Julie :o) dobrý je to

Ta mě hodně oslovila, ještě se k ní vrátím a popřemýšlím. Díky a tip.

!*

vracím se podruhé k této básni, abych ocenil jak její obraznost tak i zvláštní expresi, která si váží tématu