Podzimní cesta Hanička

       Vedu přes krásný starobylý kamenný můstek. Jsem už tedy pořádně prošlapaná. Prošlo po mně lidských i zvířecích  nohou. Projelo po mně mnoho dopravních prostředků.

     Hezky si tu tak ležím na zemi a jsem ráda, že je na mém povrchu tak živo a  krásně si to užívám. Vůbec se nenudím pořád tu někdo jezdí nebo chodí. Když nesleduji co se na mně děje povídám si s tím kamenným můstkem, přes, který vedu. Je to moc příjemný společník on mi říká vždycky ty má krásná Haničko a já jemu ty můj hodný Ondro. Do toho našeho povídání a rozjímání nám lehce šumí voda s potůčku, který pod Ondrou protéká. Je to takový tichoučký a pomaloučký tekoucí potůček.

     Má pouť krajinou končí uprostřed hlubokého listnatého lesa. Takže teď na podzim se mohu kochat pohledem na ty na ty nádherně se barvící stromy a stromečky na pestrobarevné listy na nich. 

         S postupujícím podzimem jich čím dál , tím více přibývá i na mé půdě. Miluji tu vůni tlejícího listí. Mám ráda jak to listí tlumí ten provoz na mně. Mám ráda tu podzimní náladu. Vždycky se na podzim moc a moc těším.  

    Tak si milí čtenáři, rovněž ten podzim pořádně a „hluboko“ užijte. A pokud možno chod tě s očima otevřenýma dokořán určitě to stojí za to vnímat ty nádherné barvy a též klikatící se cesty a cestičky. To vám přeje cesta Hanička.