Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seUtopenec vlastních nápadů
Autor
Alojs
Blbečku blbej, řekl jsem si v duchu sám sobě a opět se letmo podíval na dívku, která před nějakými deseti minutami nastoupila do téže tramvaje jako já a posadila se přímo naproti mě. Zastávky plynuly ruku v ruce s dešťovými kapkami dopadajícími na zapařené sklo mé oblíbené MHD a já se stále nemohl přimět k tomu, abych tu dívku oslovil a třeba ji někam pozval. Prý je to tak jednoduché, pomyslel jsem si a odvrátil svůj zrak od zdánlivě bezvýznamného dění tam venku za oknem. Naše pohledy se poprvé střetly a já pocítil ten zvláštní příjemně-nepříjemný pocit. Mrazivý pohled, žádný náznak úsměvu… div, že jsem se v těch jejích tygřích očích neutopil. Rychle jsem sklopil hlavu - jako že se dívám na své boty, jako že mě ta holka vůbec nezajímá a naše pohledy o sebe zakoply jen tak čirou náhodou – a začal se chovat příkladně podle nepsaných pravidel nepřímo projevených sympatií.
Jsem typ člověka, který není moc prozíravý, a když se jedná o tyhle záležitosti, tak si nerad připouštím i ta sebemenší proti (když jsme u toho, nevím, proč to tady píšu :-)). Od našeho prvního očního kontaktu mohlo uběhnout pět-šest minut a během té doby jsme o sebe ještě několikrát zavadili. Vždy to bylo strašně rychlé, skoro nepostřehnutelné – jednou jsem uhnul já, podruhé zase ona. Vteřiny proplouvaly kolem nás se stále větší rychlostí a já se marně snažil odvrátit jejich nápor. Kousíček po kousíčku jsem v sobě sbíral odvahu, když tu…
…když tu jsem se konečně odhodlal. „Jdu do toho,“ zamumlal jsem si pod nosem pro povzbuzení a mírně se naklonil směrem k dívce.
Mezitím se však tramvaj zastavila, ona povstala a přistoupila ke dveřím. Tohle ne, tohle nemůže být pravda, problesklo mou myslí, a aniž bych věděl jak… aniž bych stačil celou situaci přehodnotit… rychle jsem vstal a škvírou mezi dveřmi vyskočil ven.
„Počkej,“ vykřikl jsem, čímž jsem upoutal pozornost snad všech lidí stojících na zastávce. „Myslím tu slečnu v černém kabátě,“ dodal jsem hned vzápětí pro upřesnění.
Pršelo jako z konve, po tváři mi stékaly tisíce kapek a já tam stál jako opařený. Nezmohl jsem se na jediné kloudné slovo a místo toho jsem tupě zíral do tváře té neznámé dívky. Ona koukala na mě, já na ní… Pomalu jsem tonul v těch jejích kukadlech, když tu se z její strany ozvalo: „Ano?“
„Heh,“ odkašlal jsem a hluboce se nadechl, „víš… mám takovou otázečku…“
Musel jsem vypadat opravdu směšně pro nezaujatého diváka. Kroutil jsem se před ní, jako kdybych právě vypil dva litry kvalitního projímadla, a těžko při tom hledal ta vhodná „filmová“ slova. Bylo mi jasné, že jestli v mžiku nepřeřadím na vyšší rychlostní stupeň, tak mě ona krasavice pošle rovnou do… no prostě do sedinky.
„…napadlo mě… …že kdybys nebyla proti… …mohli bychom někam zajít…“
Jakmile jsem tohle ze sebe vysoukal, ona se usmála a řekla něco, co jsem opravdu nečekal: „Martine… mám to těžké, ale když ti řeknu ne, tak pak bude tahle povídka končit podobně jako většina tvých výplodů, a tedy smutně. Nikoho tím už nepřekvapíš… Když ti ale řeknu, že s tebou ráda někam půjdu, pak to sice skončí hezky, ale čtenář si bude klást otázku: ‚A jaký to všechno mělo smysl? Co tím chtěl básník říci?’ Vyber si sám.…“
Její slova mi doslova a do písmene vyrazila dech. Nastalo hrobové ticho. Lidé na zastávce zmlkli a ten protivný déšť naopak zesílil. Oba dva jsme tam mlčky stáli, koupali se v dešťových kalužích a já… a já hleděl do těch jejích očí.
Tentokrát jsem ale neuhnul a vzdoroval jsem, jak jen jsem mohl. Vydržím to… já to vydržím, říkal jsem si neustále… a taky že jo…
VYDRŽEL JSEM AŽ DO KONCE.
Zajímá-li tě, jak jsem dopadl, klikni zde
http://mujweb.cz/www/mag.knight/alojs.htm