Kolo - 1.část

   Při svých toulkách krásnou krajinou Jeseníků a Králického Sněžníku jsem zaregistroval, jak v poslední době neustále vzrůstá  počet vyznavačů cykloturistiky. Jsou k vidění takřka všude a já, nadšený pěší turista je považuji trochu za magory. Potkal jsem je na těch nejneuvěřitelnějších místech , pro jízdu na kole naprosto nevhodných.

     Několik jsem jich například potkal, jak se se zarputilým výrazem, v apartních pestrobarevných oblečcích a s bizarními přilbami na hlavě, drásají na vrchol Králického Sněžníku. Nahoru se však vyjet prostě nedá a tak museli svoje vehikly vláčet na ramennou. To by se mi chtělo!

   Letos jedno setkání s těmito sportovci málem dopadlo špatně. Šel jsem s přáteli a naším psem na lehkou procházku v okolí horské vesničky Stříbrnice. Scházeli jsme po úzké a klikaté silničce do údolí a vtom se na nás zezadu přiřítila nějaká paní na horském kole. Dost to smažila a zřejmě nás uviděla na poslední chvíli. Všechny nás to překvapilo a nejvíc asi našeho vlčáka. Ani se mu nedivím. Bezstarostně si pobíhal od krajnice ke krajnici a najednou se na něj vyřítila bába na splašené hromadě trubek. Ztuhnul v prostředku silnice a již zmíněná polykačka kilometrů se s jekotem řítila přímo na něj. Mohla ho snadno minout, ale ona se rozhodla, že sebou flákne. Tak drastický držkopád jsem snad neviděl ani v americkém filmu. Aby to náhodou nebylo málo, přihnal se vzápětí její parťák a málem ji ještě přejel. Podařilo se mu zastavit až o kus dál a my se už hnali k oné kalamitní dámě. Ta byla sice dost rozklepaná, ale jako zázrakem nejevila známky nějaké tělesné újmy. Dost mi odlehlo a jal jsem se pomáhat  jejímu partnerovi v opravě kola. Co se ohnulo jsme narovnali a rovné  jsme ohnuli. Při rekonstrukci kola  se pán chlubil své partnerce: „ To byl fofr! Já měl na tacháku  skoro sedmdesátku!“ To mi spadla čelist. Silnička měla do dálnice daleko a navíc byla po bouřce mokrá a plná naplaveného štěrku ( já bych si s autem troufnul tak na poloviční rychlost). Nesměle jsem namítl že taková palba se už prakticky rovná sebevraždě. „Sebevražda je procházet se tady se psem.“ dorazil mne. Namítl jsem, že se jedná o svážnici na kterou je vyjma lesních strojů vjezd zakázán a procházka po ní se mi původně jevila jako celkem neškodná zábava. To kupodivu uznal za takřka logické a tak jsme se nakonec rozloučili celkem smírně.

   Aby bylo jasno: nemám nic proti jízdě na kole, ale jako turista raději chodím pěšky a rád se kochám pěknými výhledy. Jízda na kole a kochání mi nejdou do hromady, asi bych si brzy přivodil nějakou změnu anatomie. Řady cykloturistů  se tedy o moji maličkost asi nerozrostou,  ale to rozhodně neznamená, že jízda na kole je mi cizí. Naopak,  s tímto vynálezem jsem měl spoustu zážitků , veselých i dramatických.

   Moje první kolo byl muzeální exemplář černé barvy a archaického vzhledu. Moje babička, za kterou jsem velmi často jezdil na venkov ho již nepoužívala a já tak získal svůj první bicykl.  Nevadilo, že kolo je dámské. Naopak – vyhnul jsem se tak trapnému kroucení pod horní trubkou pánského kola, tento styl jsem viděl u svých kamarádů a připadal mi dost nepohodlný.

   Bicykl musel být náležitě upraven. Nejprve jsem demontoval blatníky (klasika!) a musel jsem i odstranit sedlo, které mne jinak dloubalo do zad a na které jsem vzhledem ke své tehdejší velikosti stejně nemohl nasednout. Pak už zbývalo jen se to naučit.

   Měl jsem naštěstí dobrou průpravu. Vlastnil jsem koloběžku, na které jsem brázdil brodské sídliště. Byl to perfektní stroj německé výroby. Robustní, takřka nerozbitná konstrukce, kvalitní ložiska a bantamová kolečka byly hlavním kladem. Pouze brzda příliš dlouho nevydržela ale o to to byla větší sranda. Zkrátka, tohle se soudruhům z NDR skutečně povedlo.

   Kolo jsem proto zkrotil celkem rychle. Stačilo se naučit šlapat a úseky které jsem zvládal se potěšitelně prodlužovaly. Když jsem nabyl pocitu, že na to mám, vyrazil jsem na svůj první okruh vesnicí. Ač byly prázdniny, nikoho ze svých vrstevníků jsem nepotkal a tak se nenašel nikdo, kdo by mohl obdivovat mou spanilou jízdu. Trochu rozladěně jsem se vracel zpět, když jsem konečně spatřil svůj potenciální fanklub. Za domkem mých prarodičů byl nevelký rybník, nad kterým se skláněla velikánská vrba. Na té sedělo několik děvčat. Holky čučely do vody a o něčem klábosily. Konečně jsem měl možnost, předvést někomu svou novou dovednost! Vyrazil jsem k nim po hrázi, pořádně jsem to rozšlapal a vtom se to stalo.

   Všichni určitě znáte ty malé, odporné mušky, jejichž jediným smyslem života je vlétnout vám do oka a tam hrozně pálit. Já jich potkal hned celý roj. Zcela mne oslepily, já ztratil orientaci, rovnováhu a nakonec i svou důstojnost. Přímo před těmi největšími treperendami ze vsi jsem to do toho rybníka klofnul. Rybník nebyl hluboký, od hladiny ke dnu to bylo něco málo přes metr. Vody však bylo nanejvýš deset centimetrů a zbytek bylo černé, smrduté bahno, ve kterém se hemžily pijavice a larvy komárů. Holky na chvíli oněměly překvapením, když jsem se však vynořil, celý černý od bahna a olepený všemožnou žouželí, rozřehnily se a okamžitě mazaly do vsi, rozdělit se s co největším množstvím posluchačů o svůj nejnovější zážitek.  

    Já vybagroval kolo z rybníka a s pocitem čerstvě zpráskaného psa jsem se odplížil domů. Samozřejmě, že zrovna v okamžiku kdy jsem stál na zápraží v lavoru a babička ze mne drhla ten sajrajt rejžákem, přijel na návštěvu jeden z mých bratranců. To už bylo moc. Se zápalem středověkého inkvizitora jsem kolo pasoval na ďáblův nástroj a zařekl se, že s ním už nechci nikdy mít nic společného. 

   I když poznámky kamarádů o vodníkovi na kole postupně řídly, dál jsem se zdroji svého ponížení vyhýbal jako čert kříži. Přesto jsem pociťoval, že mi něco chybí. Správnému muži sluší rychlost, avšak jak tohoto uspokojení dosáhnout? S řešením přišel můj kamarád Vašek  ze sousedství. Přitlačil docela obstojnou minikáru a chlubil se, že když to z kopečka nad vsí pořádně rozjede, profrčí celou vesnici a dojede až na dolní konec k potoku. To mne nadchlo. Jasně, čtyři kola, to je ono, to nemá chybu! Sehnal jsem kolečka od kočárku, několik prkýnek a dalších drobností a s nadšením hodným strejdy Forda jsem se pustil do stavby svého prvního dvoustopého vozidla. Záhy bylo dílo hotovo a já mohl vyzvat Vaška k prvnímu závodu.

   Hned po startu jsem získal mírné vedení a s pocitem, že mne nemůže nic zastavit, jsem se řítil k vesnici. Se zvyšující se rychlostí však moje euforie začala dostávat povážlivé trhliny. Při konstrukci vozidla jsem použil revolučně odlehčené řešení a teď jsem zjistil, že té revoluce bylo trochu moc. Řízení řešené táhly ze sisalových provázků nevydrželo nápor a stroj se stal zcela neovladatelným. Brzdy jsem v rámci revoluce vynechal úplně a celá situace se začala jevit, jako značně ochechulózní.

    S pocitem sestřeleného pilota bez padáku jsem bezmocně sledoval, jak se blíží kritický úsek. Jednalo se o místo s obřími výtluky na silnici. Následoval prudce elegantní přemet, několik kotrmelců a nakonec jsem zůstal ležet na silnici vedle trosek své káry. Vtom jsem spatřil Vaška, jak se řítí přímo na mne, těsně mne však minul a zmizel v oblacích prachu. Vše provázely zvuky, prozrazující, že i on má asi určité potíže. Pak bylo slyšet ránu a následovalo hrobové ticho.

   Když se prach usadil uviděl jsem Vaška ležícího na krajnici. Nebyl to pěkný pohled. Celé jeho tělo pokrývaly odřeniny ve kterých byly snad kila škváry. I já obdržel mnoho povrchových zranění, naštěstí jsem měl poměrně bytelnou teplákovou soupravu a ta to nejhorší odnesla za mne. Vašek nakonec nejistě vstal, poněkud nepřesvědčivě prohlásil, že to bylo super a vrávoravě jsme se odbelhali do vsi.

   Děda s babičkou byli v práci a tak jsem se ošetřil sám. Spotřeboval jsem na to lahvičku peroxidu, osm náplastí a ruličku obvazu. Když jsem skončil, ozvalo se zaklepání. Vašek měl dvě starší sestry a jedna z nich přišla, jestli nemáme trochu peroxidu, nebo jiné desinfekce. Mlčky jsem zakroutil hlavou, neboť hubu jsem si zalepil poněkud nešikovně. Prohlásila, že to nevadí a zase odešla. Za chvíli se od sousedů začaly ozývat zvláštní zvuky. Vyrazil jsem na průzkum, připlížil se k jejich domku a oknem nahlédl dovnitř. Spatřil jsem něco vskutku hrozného. Vašek ležel na lavici, obě jeho sestry na něm seděly, jedna mu vydrbávala škváru z kůže kartáčkem na zuby a druhá to podlévala francovkou. Vašek  řval přímo nelidsky a já se raději dal na ústup. Ještě že se v mém životě nevyskytovaly starší sestry, nebo nějaká podobná pakáž.