Marcipánové vločky

Mnozí z nás prožívají Vánoce jako něco krásného.. ale třeba nás vůbec nenapadne, že každou chvíli, kdy my jsme šťastní, někdo jiný trpí...

Ulice byla ozářená světly lamp a obchodních výloh. Všude spěchala spousta lidí a nenašel by se snad nikdo, kdo by nenesl alespoň jeden objemný balík nebo tašku.
Byl předvečer 24. prosince.
Lidé ještě doháněli to, co zapomněli zařídit nebo koupit. Tlačili se ve frontách, vesele se smáli a těšili se na večer. Občas se na ulici mihlo i nějaké dítě, s očima plnýma očekávání a zasněnosti.
Abigail se loudala podél výkladních skříní. Lákaly ji pestré baňaté kouličky a vyřezávané betlémy, které zdobily snad každou výlohu. Zastavila se před jednou zvlášť pečlivě vyzdobenou a pozorovala hru světel na vánočních ozdobách. S nosem přitisknutým na skle a s přivřenýma očima jí připadaly jako střípky snů, jako lodičky plující do jiného světa. Byla by tam vydržela stát celou věčnost, nebýt lezavé zimy, která se jí dostala pod tenký kabátek a roztřásla ji.
Po chvíli minula obchod, kde byly vystaveny huňaté kožichy a rukavice a strčila zmrzlé prstíky do kapes. Pozorovala ten vánoční shon a představovala si, jaký dárek asi skrývá každá z těch velkých tašek a balíků a pro koho asi je. Dlouho postála u hračkářství. Bála se jít dovnitř, i když mrzlo čím dál víc, lekala ji ta spousta lidí. A tak se alespoň toužebně zadívala na velkého plyšového medvěda za výlohou. Medvěd měl černé korálkové oči a Abigail by jednu chvíli přísahala, že na ni zamrkal.
Obchody se postupně zavíraly, majitelé spěchali domů ke svým rodinám a teplým krbům. Jediný obchod, který měl ještě otevřeno, bylo cukrářství.
Paní Abbotová věděla, že udělá v tento čas největší kšeft. Uspěchané hospodyňky si u ní kupovaly vánoční cukroví, protože to své právě připálily nebo chtěly rodinu ještě něčím sladkým překvapit. Každý rok vydržela mít otevřeno do šesti a věru se jí vyplatilo vlastní večeři přesunout o hodinku déle.
Abigail okouzleně pozorovala ty nazdobené věnečky, pracičky, krémové dortíčky, marcipán, griliášové kuličky.. až se jí z toho zatočila hlava. Paní Abbotová byla právě v krámku sama a všimla si malé postavičky za výlohou. Naznačila jí, ať jde dovnitř. V krámku provoněném vanilkou bylo příjemně teplo.
„Abigail! To jsem ráda, že tě vidím! Jakpak se máš? Co dělá tatínek? To je dneska kolotoč.. Copak si dáš?“
Abigail na ni pohlédla velkýma hnědýma očima. Pak je rychle sklopila a zašeptala:
„Já..já nemám peníze.“
Paní Abbotová si ji udiveně prohlédla, ale pak se usmála. „To nevadí, že nemáš peníze, vždyť jsou Vánoce! Tak na co máš chuť? Věneček, karamelové figurky nebo marcipánové vločky..?“
„Marcipánové vločky,“ odvětila tiše Abigail.
V tu chvíli zacinkal zvonek a do obchodu vstoupila nějaká paní.
„Dobrý den, prosím krabici tamtěch včelích úlů, představte si, syn mi snědl všechno cukroví a já příbuzným nemám co nabídnout…! A hleďme,
Abigail Johnsnová!“ poslední větu vykřikla téměř vyděšeně. Paní Abbotová se na ni překvapeně podívala a podala Abigail sáček s marcipánovými vločkami.
Zákaznice se přes pult nahnula k paní Abbotové a začala vzrušeně šeptat : „No to jste neslyšela? Dnešní ranní noviny to měly na titulní straně! Pana Johnsona našli včera večer oběšeného v parku! Prý sebevražda.. řeknu vám, to je strašné, to je…“
Abigail už na nic nečekala a proklouzla kolem ženy ke dveřím. Vyběhla ven, kde ji objala mrazivá tichá noc. Obchody už byly do jednoho zavřené. Pouliční lampy malovaly na sníh tajemné obrazce a přispívaly k atmosféře Vánoc. Vše bylo prodchnuto jakýmsi kouzlem, něčím, co vonělo sněhem a vanilkovými rohlíčky. Od blízkého kostela zaznívaly koledy, jinak bylo ticho.
Šla a dívala se na rozzářená okna, která skrývala veselý smích a radostné hlasy. Došla k nízkému domu. Vylezla na zídku a nahlédla do jednoho okna.
Spatřila rodinu kolem vánočního stromku, všichni se usmívali očima plnýma lásky. Nejmladší syn právě rozbaloval veliký balík a nemohl rozmotat uzel pestrých stužek a mašlí. Zbytek rodiny sledoval jeho počínání a povzbuzoval ho smíchem a veselými poznámkami. Chlapci se po chvíli podařilo uzel rozmotat, strhl lesklý obal a vybalil přesně toho medvěda, kterého Abigail pozorovala za výlohou. Oči se mu rozzářily a objal medvěda vší silou.
Abigail ještě chvíli postála, pak slezla ze zídky a vydala se dál. Začalo sněžit. Vločky, podobné třpytivým hvězdám na obloze na jejím zmrzlém kabátku neroztávaly, naopak se ladně snášely jedna vedle druhé.
Obdivovala je pod světlem pouliční lampy a srdce jí jásalo radostí nad tou krásou. Uvažovala, jak vůbec může vzniknou něco tak dokonalého, jen tak, samo od sebe.
Pak se vydala nahoru nad město, na vyhlídku. Cestou strčila ruku do kapsy a vytáhla zmačkanou pohlednici s cizokrajnou známkou. Na zadní straně bylo napsáno:
Příjemné prožití vánočních svátků přeje máma.
PS. Doufám, že se máte fajn. Tady je to úžasné, sice trochu nezvyk trávit teplé Vánoce a bez sněhu, ale stojí to za to.

Na slova padal sníh a rozpíjel je. Abigail roztrhala pohlednici na malé kousky a rozfoukala je do toho jiskřivého tance vloček. V kapse nahmatala ještě malý pytlíček marcipánu. Vložila si jednu kuličku do úst a sladká chuť ji roznesla teplo po těle. Zavřela oči a uviděla nádherný vánoční stromeček, tatínka a maminku se štěstím v očích a sebe, jak právě vybaluje z balíčku huňaté teplé rukavice…
Za chvilku již stanula vysoko nad městem. Vypadalo jako malá třpytivá koulička s tím množstvím drobných světélek.
Přelezla zábradlí a postavila se na úzký ochoz. Špičky botiček zely ve vzduchu.
„Krásné Vánoce, tatínku,“ zašeptala.

---