Pompeje aneb odpočívej v pokoji

Má sopka magma

naráz vychrlila.

Pod tíhou jeho příkrovu

se vlastní energií vypálila

a zasypala do hrobu.

I já,

svou poetickou explozí

zavalen lapám po dechu,

nic menšího mi nehrozí,

než že nebude nádechu,

nebude už co nabrat do plic,

zhasl mi oheň, došla láva,

i Múza,

můj věrný spoluviník, komplic,

na místo vzletu postonává,

co postonává!,

schází na úbytě,

zhubla a slabounká jak dítě,

bez krve průsvitná

následkem anémie,

jen kůže blankytná

reliéf žeber kryje,

rty, jejichž dotekem

se rýmy samy psaly,

mrtvolným povlakem

zhrubly a okoraly,

EKG kreslí už bezmála rovné čáry,

šediví havrani si připravují máry,

její duch v záchvatu

přemlouvá převozníka

k temnému transitu

daleko od básníka,

kde bude navždy už

s našimi verši sama…

…jak krutá odveta,

jak krušné panorama

pro toho pisálka,

co pod lavinou spisů,

zkřiven jak morálka

tíhou svých  rukopisů,

dusí se troskami

svých vzletných nápadů

od plosek chodidel

až kamsi nad bradu…

…co horšího se básníkovi může stát?!

Vidím svou Múzu

umírat.