Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seŠutr
Autor
Alojs
Bylo parné sobotní odpoledne a můj otec dostal skvostný nápad. Pravda, ten nápad nebyl vůbec špatný a vzhledem ke klimatickým podmínkám se doslova a do písmene nabízel, nicméně to bychom nesměli být Náhlovští, aby se nepřihodilo něco „skvělého“. Přitom všechno začalo vcelku poklidně. Jakmile jsme dorazili na naše oblíbené místečko u vody, svlíkli jsme se do plavek, roztáhli deky a namazali se opalovacím krémem. Otec žertoval, brácha prudil a matka se snažila všechny přesvědčit, že od posledního léta vůbec nepřibrala a že sluneční paprsky opticky klamou.
„Jdu do vody,“ informoval jsem záhy své rodiče a s menšími problémy překonal příkrý svah vedoucí ke korytu řeky Opavice.
Ve chvíli, kdy jsem se počal rochnit v H2O a poohlížet se po větších balvanech vhodných pro stavbu hráze, rozhodl se můj otec eliminovat příčiny nerovného povrchu pod dekou. A tedy kameny. Zaujat touto prací, zřejmě si vůbec neuvědomil, že pod svahem spočívá jeho synek a týmž směrem začal šutráky odhazovat.
Když vám kolem kebule lítají předměty tvrdé konzistence a poměrně velkých rozměrů, je celkem logické, že člověk, který viděl film Zachraňte vojína Ryana, začne uvažovat nad tím, jestli se nějakým záhadným způsobem nepřenesl na známou pláž Omaha Beach. Zatímco těm menším projektilům jsem ještě stačil instinktivně uhnout, ten největší – mrcha jedna - mě nemile překvapil a trefil mě přímo do hlavy. Tuto konfrontaci jsem překvapivě neustál a v polobezvědomí upadl do spárů divoké řeky.
Řev a obrovská dutá rána (ne, tak blbej zase nejsem!)… to byl dostatečný signál pro zbytek mé rodiny. „Co se ti, probůh, stalo?!“ reagoval otec hbitě a užuž běžel za mnou.
Z hlavy mi tryskala krev a proud řeky mě pozvolna unášel směrem k Ostravě. Nesmírně to dramatické chvíle, které doprovázely můj výlov…
„Kamenné okolnosti“ se mnou poměrně zacloumaly, avšak ne natolik, abych přestal vtipkovat: „Vidím dlouhý bílý tunel.“
„Neblbni,“ zvážněl taťka a začal si postupně uvědomovat, že to zranění má na svědomí on.
„Vypadám jako Sioux, že jo?“ nepřestával jsem.
„Musíme mu hlavu něčím obmotat, aby neztratil moc krve,“ přidala se do diskuse zjevně vyklepaná matka.
Její slova byla v mžiku vyslyšena a já se rázem proměnil v improvizujícího Turka s ručníkem kolem obnažené mozkovny.
„Konečně vypadáš sexisticky,“ neodpustil si brácha jednu ze svých narážek.
...
Ačkoliv „pakování“ patří v naší rodině k jedněm z nejpomalejších činností, tehdy jsme zcela určitě trhli rekord. Po několika málo minutách jsme všichni seděli v autě. Konstelace hvězd nám v danou chvíli ale nepřála. Byla sobota, večer se blížil rychlostí světelnou a my se k tomu všemu ještě nacházeli na vesnici, daleko od městské civilizace.
„Nejbližší nemocnice je v Bruntále, což je dvacet kilometrů,“ seznámil nás otec s jediným možným východiskem a my jeho návrhu nijak neoponovali.
A tak taťka šlápl na plyn a vydal se vstříc porušením několika silničních předpisů. Čas nás tlačil a má hlava vypadala jako sopka, která co nevidět dosáhne orgasmu.
Jak je známo všem Kabátníkům - cesta byla dlouhá, místy trnitá. Navzdory okolnostem brácha stále otravoval (zpívání písně „Kamenožrout zelený“ od Olympicu mi nepřišlo jako vtipné), otec se soustředil na zběsilou jízdu a matčino vibrující tělo mě znervózňovalo mnohem více než tržná rána na hlavě.
Přibližně pět kilometrů před „jesenickou metropolí“ se o své slovo přihlásilo tatínkovo svědomí: „Heleď, za chvilku tam budem a já si myslím… mno… jak bych to jen řekl… Prostě, že by asi nebylo dobré, kdybychom doktorovi řekli to, co se stalo. Jak bych potom vypadal??? Normální otec přece nehází kameny do řeky, aniž by se přesvědčil, že pod svahem není někdo z lidí…“
Otcův návrh mi nepřipadal až tak zcestný, a tak jsem lehce pokýval hlavou.
„Napadlo mě, že by možná bylo lepší, kdybychom tomu doktorovi řekli, že jsme po sobě házeli kameny… Jen tak ze srandy… A že tě jeden z nich nechtěně zasáhl…“
V momentě, kdy dozněl otcův dovětek, proletělo mou myslí tučně zvýrazněné slovo „COŽE“ s tisíci otazníky na konci. To si dělá srandu? pomyslel jsem si a ihned nato už ventiloval své názory veřejně: „Myslím si, že bude vhodnější, když se budeme držet skutečnosti, tati… pokud si nechceš v očích doktorových přihoršit.“
...
Když jsme pak konečně dorazili do nemocnice a po nepatrných útrapách našli chirurgické oddělení, k mému překvapení nás neuvítal papírek s nápisem „Dovolená“ a odkazem na jiný špitál. Kupodivu jsme ani nemuseli dlouho čekat a sestřička nás ihned po příchodu pozvala do své kanceláře (trik s krvácející hlavou asi zabral).
Co mě mírně zaskočilo, tak to byl doktor. V momentě, kdy jsem mezi futry spatřil černošského chirurga s vyjadřováním a lá Martin Tankwey, krev v mých žilách nadobro ztuhla. Rázem mi taky došlo, co sestra myslela tím „mírně exotickým zástupem“.
Avšak… ať už jsem měl tehdy naděláno jakkoli, můj strach byl naprosto zbytečný. Chirurg s africkým jménem Kwame byl nejenom těžce v pohodě (dodnes nezapomenu na jeho hlášku „Uš nikty nechoť s tatínka k fodě“), ale také velmi zručný. Mou hlavu zpečetil osmi krásnými stehy a při odchodu mě ještě obdaroval širokým úsměvem od ucha k uchu.
Když tak s odstupem času přemýšlím a vybavím si chirurgy ze svého okolí (třeba doktor Wostrý, který se mi pokusil narovnávat špatně srostlý palec na noze, nebo ten, který mi nechtěně odebral zdravé znamínko místo toho poškozeného), na Kwameho vzpomínám ze všech nejraději.
A z toho vyplývá pravidlo číslo tři: „Milujte Afriku! Milujte černé chirurgy! Milujte Martina Tankweye!“