Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seJednoduchá vrstva másla
Autor
Crowley
Libor vyšel z domu. Trochu chladné, ale přece svítivé ráno přivítalo jeho šustivé kroky, které se líně třely po cestě zapadané listím. Šel do práce. Na obličej se mu vinou větru přilepilo babí léto - nebo spíš už babí podzim, který zřejmě jako všichni ostatní odlétal do teplých krajin. Ale Libor to nevnímal, pouze si podvědomě otřel tvář dlaní zabalenou do rukavice – stejně šedivým způsobem, jakým vnímal okolní stromy barevně lemující jindy zašpiněnou cestu skrz pražské sídliště.
Na první pohled vypadal jen trochu malátně, ale kdybychom se podívali hlouběji do jeho myšlenek nebo ještě lépe přímo do jeho deníku - který si ovšem bohužel nikdy nepsal - jeden z posledních přítomných zápisů by vypadal asi takto:
Deník: - I -
Ach jo.
Už čtvrtej den mi připadá naprosto stejnej. Snažim se držet nad vodou, ale nepotrvá dlouho a loknu si tý zatraceně hořký kaluže znova.
Proč jen to udělala??
Bylo mi s ní fajn a dokonce jsem i začal zapomínat na svoje stávky bezprizornosti, ale teď se k tomu všemu navíc vracej i ty.
Přesto jsem se ještě pořád nedotkl dna.
Zatím si každý ráno zvládám vyčistit zuby a umejt obličej a přesně ve stejnej čas i vyrazit ze dveří baráku, ale myslim, že tyhle drobný stereotypy, který mě jako poslední udržujou vně mejch nemocnejch představ brzy povolí. Stačí si jednou nevymáčknout pastu na kartáček nebo se o minutu zpozdit při opouštění bytu a začnou se sypat jak domeček z karet. Nebo spíš ještě líp jako přesýpací hodiny. Zrnko za zrnkem se začnu propadat do sebe a světlo na konci týhle hluboký studny se bude šílenym tempem zvyšující se frekvence mýho tepu vzdalovat. Dokud neupadnu a nezůstanu sedět někde uprostřed chodníku, uprostřed tohohle betonu a lidí a nerozeznám jedno od druhýho. Neznám nic horšího, než tenhle můj nezájem a bojím se ho. Ale zároveň bude aspoň vysvobozením, protože nejtěžší je ta cesta dolů, ten volnej pád, kdy člověk sleduje, jak se všechno řítí za asistence jeho bezmoci.
Ale ne.
NE!
Teď už to vydržím, mám zkušenosti i vyčištěný zuby. Na těle čistý tričko a jdu do práce, nemám se čeho bát.
Do práce…
Botičkář. Dneska si pěkně ulevím.
Libor opustil cestu s pár vysazenými stromy a jeho pohyby nabyly ráznějšího dojmu. Nyní sledoval chodník vedoucí k bílé čekající felicii ozdobené červeným pruhem. Došel k ní, otevřel dveře, svezl se do sedačky a jako pokaždé za sebou zbytečně silně zabouchl.
„Čau Martine.“
„Nazdar fešáku“, ozvalo se ze sedadla řidiče a Libor zvláštním způsobem zkřivil pravé obočí, zatímco levá strana obličeje zůstala naprosto přirozená.
Blbej vtipálek! Pomyslel si. Nenávidim tyhle věčně optimistický lidi s konstantně výbornou náladou kterou vám musej ke všemu permanentně cpát do ksichtu zatímco vy se topíte v žumpě svejch citovejch průjmů.
„Tak dneska si vyjedem na Vyšehrad“, řekl Martin aniž by cokoliv postřehl, zatímco Libor jen rezignovaně pokrčil rameny v očekávání další historky ze života zatykače pneumatik, kterou měl jeho spolujezdec na druhou stranu docela podivuhodně spolehlivě každé ráno připravenou.
„Nevěřil bys, komu jsem tam dal botičku posledně, to prostě neuhádneš“, začal.
„No tak už se pochlub“, zapnul si Libor pás. Martin se rozjel a po odbočení na výjezdu ze sídliště pokračoval.
„Znáš tu historku – skoro až pověst - o černym taxiku, co jezdí po Praze a vždycky, když se objeví, najdou druhej den někoho pod Nuselákem?"
„No jasně, nekecej, žes ho zabás?“, projevil Libor poprvé za den trochu zájem.
„To zas ne. Musim přiznat, že další jízdu už jsem ho tam nenašel. Ale přísahám, že tu botičku jsem mu nasadil.“
Libor se uklidnil. Pokaždé, když Martin řekl přísahám, jakákoliv důvěryhodnost byť i sebepravděpodobnější historky okamžitě opadla, s tím už měl neblahou zkušenost. A to hlavně hned napoprvé, kdy mu ještě jako nováčkovi ztropil scénu s mlíkem, na který byl prej alergickej. Musel ho vézt domů a celou službu pak odjezdil sám, zatímco Martin se válel doma v klidu v posteli a sledoval fotbal. A nazítří si před ním ještě provokativně koupil zmrzlinu s pokud možno co největším obsahem mléčné složky a šklebivě ji lízal chvíli po tom, co se Liborovi zbytek stanice vysmál.
-Tak tenkrát mu na to přísahám možná ještě skočil. Teď už ani náhodou.
Jenže Martin už začínal být ve svém živlu a s oblibou přidával ke své mystifikaci ještě pár vcelku nepodstatných, ale zato o to důvěryhodněji vypadajících detailů, jak to mají ve zvyku všichni vtipálci, když se snaží někoho napálit.
„Nevím jak ji mohl sundat dolů, protože jak mně, tak na ústřednu nikdo nevolal. Ale to vem čert. Důležitý je, že jsem ho fakt viděl, fakt – na vlastní oči!“, a začal popisovat „Znáš takový ty obrovský bouráky z padesátejch let, který jezdily za louží? Říkalo se jim Ameriky, ještě doteď jich můžeš najít plno na Kubě. Spotřebujou nejmíň pětadvacet litrů na sto kiláků, ale když v tom jedeš, musíš si připadat úplně jako král“, zasnil se. „Skoro mi až bylo líto dávat na takový auto botičku, taky se na to obrovský kolo málem nevešla, a jak to pak ke všemu vypadalo směšně… škoda jen, že jsem sebou neměl foťák“.
„No to teda je“, odvětil kousavě Libor do chleba, který právě načal. „Protože jinak ti to nesežeru.“
Poté už zachytil jen zaražený pohled na jeho obloženou svačinu a po zbytek jízdy se služební vůz zaplnil občasně přerývaným tichem, které Libora kolébalo zpět do mlčenlivého stavu přemýšlení.
Uvažoval co bude dělat odpoledne a vzpomněl si, že má sraz s Hercem. Program na večer byl pokaždé nejistý, ale stejně bylo jasné, že noc zakončí opilým plkáním v nějakém baru, takže se ani nijak nenamáhal na něco přijít.
Deník: Poznámka II – Herec
Herce jsem poprvé potkal v jedný z uliček, který jsou tak různě propletený mezi Staromákem a Karlovym mostem. Nikdy jsem neměl rád žebráky, ale tenhle byl slepej. A mladej. Řekl bych o něco starší než já, tak třeba šestadvacet.
Seděl tenkrát na zemi, měl černý kalhoty i rolák, zelený manšestrový sako a na obličeji tmavý brejle. Člověk si ho nemohl nevšimnout, byl na první pohled krásnej a to hlavně tim, jak nádherně zapadal a ladil se starejma uličkama města. Takovym romantickym způsobem, kterej dokáže zasáhnout i ty největší ignoranty.
Seděl v tureckym sedu, přes nohy měl nataženou bílou slepeckou hůl a vedle na zemi připravenej klobouk na peníze. A lidi kolem chodili a házeli mu a dokonce i spousta turistů. Ale on skoro nikdy nepoděkoval, na turisty se vždycky jen nepřítomně usmál a většinou plynnou němčinou řekl něco jako „To nemáš na víc?“, což mě docela pobavilo, tak jsem si dal v kavárně naproti jednu Vídeň a pozoroval ho. Dokud mu někdo nehodil peníze, dokázal sedět nehnutě celou věčnost. A když mu dal někdo sympatickej, to se mi líbilo nejvíc. Sundal si brejle, podíval se těma svejma různobarevnejma duhovkama člověku přímo do očí a poděkoval. Spousta lidí znervózněla a tak trochu ustoupili, ale on nechal zrak na tom samym místě ještě chvíli po tom co odešli a šťastně se usmíval.
Přišel mi hrozně zajímavej a chtěl jsem ho poznat, tak jsem za ním prostě zašel, jestli by si někam nesednul na pivo. Řek že jo, a že bude jenom rád. Vstal, nasypal si peníze do kapsy, nasadil klobouk, rozloženou telepatickou hůl složil do malého dvaceticentimetrového tvaru, sluneční brýle si zavěsil na kapsu saka a pak jsme vyšli. Obdivoval jsem, jak se i přes svůj handicap perfektně orientuje, ale teprv když se bez problémů vyhýbal chodcům v davu, došlo mi, že nejspíš vidí normálně.
Pak mi vysvětlil, že takhle klame lidi jen když je buď opilej nebo osamělej a taky proto, že je z povolání mim, ale nemá kde hrát.
To bylo dřív. Nedávno jsme se shodli, že teď už to dělá jen když pije nebo nemá prachy.
-Což už je o důvod míň než předtím.
Je jasný, že na něj mám jednoznačně dobrej vliv.
Po posledním potrestaném autě na zákazu parkování poprosil Martina, aby ho vysadil někde u I.P.Pavlova. Libor se podíval na hodiny. Ukazovaly pár minut po páté. Moc se mu nechtělo zůstat sám, ale s Hercem měl sraz až za hodinu na Václaváku a tak se rozhodl, že se nají v KFC. Protože i cizí lidi jsou pořád ještě lidi. Mluví, vlní okolo sebe molekulami vzduchu a není z nich cítit sklíčenost, a když už, stejně ji nakonec překřičí ti hlučnější.
„Dobrý den, jednoho Twistra s kolou prosím“, poručil si Libor. Samozřejmě, že si mohl dát rovnou celé menu i s hranolkami, ale to by přišel o žadonivé přemlouvání brigádnice za pultem.
„A nechcete to jako menu?“, zeptala se podle očekávání prodavačka.
„Kolik by to stálo?“
„Jen osmdesát devět a bylo by to i s hranolkami. Je to výhodnější, protože kdyby jste si to dal zvlášť, stálo by vás to dohromady sto dva.“
„Aha“, řekl Libor.
„Ale taky vám místo normálního menu můžu nabídnout Extra menu, což znamená, že si připlatíte deset korun a dostanete místo středních hranolek a nápoje velké hranolky a velký nápoj“, vydechla na jeden zátah slečna za kasou, aby v zápětí opět nabrala dech a sípavě dodala: „Což znamená, že ušetříte už dvaadvacet korun! Ale ještě je zde naše extra nabídka pražené kukuřice nebo salátu za zvýhodněnou cenu k menu. Dohromady by vás to stálo jen sto třicet pět a ještě třicet korun ušetříte!“
Nastalo krátké ticho. Prodavačka odříkala svojí modlitbu, kterou musí zopakovat tisíckrát za den a po vzoru Hare-Krišny pod stolem tajně oddělila korálek z jedné strany náramku na druhou. Osm set šedesát tři. Vydrží a během pár let to možná dotáhne na manažerku.
Tomu se říká víra.
„Takže jenom s tou kolou“, usmál se Libor. Prodavačka se zamračila a souboj KFC versus peněženka zákazníka skončil.
Podala mu tác, vzala si rezignovaně bankovky a Libor si pomyslel, jak je skvělé, že čím víc člověk utratí, tím víc vlastně ušetří. Zasedl ke stolečku a rozbalil jídlo. Během kousání a srkání zaregistroval pár grimas poslaných zvenku skrz okno dovnitř k němu a pohyb minutových ručiček na sloupových hodinách. Pomalu dojedl a všiml si, že mu zbývá už jen půl hodiny.
Hygienický papír ležící na jeho tácku s jídlem zákazníka informoval, že je vyroben pomocí recyklovaného papíru.
Libor měl pocit, že je na tom podobně. Recyklovaně.
Vstal, strčil papír do kapsy a vyrazil.
Herec na něj čekal v Brodwayi. Pasáž spojující Václavák a ulici Jindřišská měla díky kombinaci kina, nedalekého Unijazzu a rychlého občerstvení CHINA FOOD zvláštní charakteristickou vůni a atmosféru dálných kultur a přesmaženého kuřecího masa. Libor sešel dolů do kavárny kina.
„Ahoj“, pozdravil unaveně a přisedl.
Herec mu kývnul na uvítanou „Dneska pro tebe mám speciální akci, určitě budeš nadšenej.“
„Vážně?, no tak to se těšim, o co jde?“
Herec zvážněl a jemně si odkašlal. „Poslyš, vim, že teď po tom rozchodu nemáš zrovna šťastný období a asi si i přeješ na Soňu co nejrychleji zapomenout, ale myslím, že dnes bys to měl překonat a jít se mnou na jeden menší koncert.“
Liborovi v uších zůstalo slovo Soňa a v hlavě se mu tisíckrát znásobilo. Soňa Soňa SOŇA. Nalila se mu do ní krev.
„Sakra. Proč myslíš, že s tebou teď chodim pořád chlastat? Aby mě pak druhej den pokaždý praskala hlava z kocoviny?
Ne!
Snažim se zapomenout, jsou to jediný chvíle, kdy na ní nemusim myslet. A ty mi jí teď začneš připomínat..“
„Tak počkej přece, nemusíš hned zbrklit“, nasypal si Herec kostkový cukr do kávy, „a poslechni si to až do konce. Pamatuješ si ještě jméno toho kluka, kvůli kterýmu tě nechala?“
„Kráva jedna!“, ulevil si Libor namísto odpovědi. „Karel Míle se jmenuje, Karel Míle! Chápeš to? Taková potupa. Holku mi přebere někdo, kdo se jmenuje jak turistická kilometráž v Anglii. Níž už bejt prostě nemůžu.“
„Klid prosimtě“, řekl vcelku pobaveně Herec. „Stejně na ní za chvilku zapomeneš, tak zas nepropadej těm svejm náladám a zkus mít trochu nadhled“.
„Nadhled?! Ty asi nevíš, o čem tady mluvim. To bych teď musel zvládat myslet. Ale já jdu po ulici a najednou stojim a koukám a absolutně netušim, co se kolem mě děje. Ona mě držela u lidí, u zábavy, u života, na kterej mám aspoň nějaký vzpomínky. A teď se zas vzdaluju. Víš co tím chci říct? Cejtim se úplně mimo, musim se zatraceně soustředit i na ty nejjednodušší věci, který ostatní dělaj automaticky a je to čím dál tím těžší a těžší.
Mám pocit, že jsem něco zmeškal. Že v mym životě byla chvíle, kdy jsem měl bejt v určitej čas na určitym místě a já to minul. A teď se kvůli tomu motám pořád dokola a ten blbej uřvanej chlap od tohodle zblázněnýho kolotoče si šel dát na chvilku siestu a cigárko, jenže cestou ho přejel autobus, takže se nestihnul vrátit a mně se teď chce zvracet.
Nenávidim světský..“, shrnul to nakonec všechno Libor do poslední věty a sled slov utichl. Oči bezedného výrazu teď chvíli mlčenlivě kroužily po místnosti a pak se usadily na vedlejší stěně. Optický klam zavěšený na zdi kavárny vypadal jako bludiště. Když člověk přišel blíž, z bludiště vystoupil nápis „BAD EYES, NO SEX“. Libor ho znal, ale stejně ho to vždycky pobavilo. Měl optické klamy rád. Podíval se zpátky na Herce.
„Víš co potřebuju?
Tříkolku.
Tříkolku a jarmilky. Bejt zase ve škole v první třídě a hlídat si, aby mi něco neuteklo“, řekl už klidněji.
„To bys stejně skončil jako neurotik“, odpověděl mu Herec. „Jak to tak vypadá, pomůže ti jen zázrak. Ale máš štěstí, protože já jsem na ně přece expert“, snažil se říct vesele a významně si poklepal na své zavěšené sluneční brýle.
„Obírat lidi za jejich soucit je teda opravdu zázračný“, poznamenal sarkasticky Libor. Herec trochu ztuhl. „Tak tuhle debatu už snad máme za sebou, ne? Ale to je teď jedno, něco ti ukážu“, vstal a zašátral v kalhotech. Vytáhl lehce ošuntělou vizitku. “Podívej“, podal ji Liborovi. „Je to tak čtrnáct dnů, co mi tohle hodil jeden chlápek do klobouku. Měl skřípavej hlas a řikal, že dělá všeobecnej průzkum takovejch ztroskotanejch jedinců, jako jsem já. Nevim co tim myslel, asi ve mně nepoznal umělce. Ale každopádně mi nabídl pomoc. Neměl jsem – a ani doteď nemám pocit, že bych ji potřeboval, tak je tvoje. Co ty víš. Nakonec to třeba bude třeba nějakej génius v brejličkách, dlouhym plášti a vrabčim hnízdě na hlavě a psychologickejma pokusama z tebe udělá šťastnýho člověka. Taková druhá Růže pro Algernon, co říkáš? – nech si ji.“
Libor se jen usmál. „Tak dík. Dík za všechno. Už to, že tu s tebou sedim a můžu někomu říct, co si myslim, mi hrozně ulevuje.
No nic. Cos to měl teda za návrh? Určitě bude lepší, než ti tady vyřvávat na rameni celou noc.“
„To je v pohodě, každej má přece svý dny, nakonec už zejtra můžem sedět na opačnejch židlích, tak o co jde.
Ale abych teda navázal – jde o koncert. A to tvýho oblíbence a zároveň novýho, prej alternativně rockovýho přítele Soni. Začínaj asi za hodinu v RB baru, což máme odtud kousek. A mě by docela zajímalo, co je to za člověka, kterej ti přebral holku. Při koncertu se o něm dozvíme spoustu věcí – třeba, že při zpěvu směšně křepčí a my se mu za to budem moct vysmát. A nebo se přinejmenšim podíváme na vstupný a zjistíme, za kolik chlapec se prodává. Což je taky docela zajímavý, ne?“
„Tak jo“, souhlasil Libor. „Vlastně už mě ani nemusíš moc přemlouvat. Nakonec – měl bych zas vědět, kvůli komu mě opustila, to je přece jasný.“
Herec se otočil na procházejícího číšníka. „Tak ještě dvě kávy navíc. A obě s dvojitým cukrem prosím.“
Z dveří sálu komorního kina ústících do kavárny se začali trousit lidi. Většina z nich měla spokojený, ale zároveň nicneříkající anonymní výraz.
Číšník přinesl další dvě kávy. Libor s Hercem si je osladili, vypili a zaplatili. Balíčky cukru navíc si při odchodu synchronně strčili do kapes.
RB bar ve Starém městě byl jako obvykle vycpán skupinkami cizinců snažících se vypadat co nejkulturněji a dělat dojem spřízněnosti a porozumění s tradicí pražského undergroundového umění. Herec je nesnášel.
Deník: Poznámka III
Herec kdysi říkal, že si myslí, že Praha v tomhle směru vyvolává v cizincích stejnej dojem, jako Paříž. Každej se tu na chvíli může stát tím prokletym Rimbaudem či Baudeleirem a sednout si na dláždění Karlova mostu nebo sejít na Střelecký ostrůvek a nechat okolo sebe plynout Vltavu, zatímco se Praha ve tmě rozsvěcí. A když je léto, tak třeba i přespat na jedné z laviček lemujících tamní park. Prý že autentičnost prožitkku je pak zaručená. Myslím, že je to blbost, ale nevím. Nikdy jsem to nezkusil.
RB bar, 20:15 a Libor si připadá jako námořník, který přišel po dlouhé plavbě stejné řeči do přístavní hospody pravidelně navštěvované řadami ostatních mořeplavců a zaslechl ten charakteristický zvuk, kdy se všechny řeči se svými intonacemi a cizími slovy slejí do jednoho jazyka těsně před tím, než se to tu všechno serve.
Nechodil sem tak často jako Herec – teprve až poslední dobou zde byl vícekrát. Zato Herce tady barmani už dobře znali. Jeho oblíbený stoleček s permanentně vystavenou cedulkou RESERVE toho byl nakonec nezvratným důkazem.
Oba k němu zasedli a objednali dvě Tequilly.
„Tak jak jsi viděl – vstupný je zdarma“, nakrčil Herec nos. „To jsem teda zvědavej, co nám předvedou“ a otočil hlavou směrem k pódiu. Na něm stála soustava bicích, starý mikrofon z třicátých let, který vypadal tak trochu jako zvětšený znak Mercedesu a dvě židle se dvěma kytarami.
Mezi hlukem se k nástrojům začali trousit členové kapely. Byli celkem čtyři. Jeden z nich přistoupil k mikrofonu a přivítal obecenstvo: „Ahoj!, jak se dnes večer všichni máte?“ Publikum zamručelo. „Rád bych vám představil naši kapelu Děti z Bulerbinu – za bicími sedí Jindra – Jindro pozdrav.“
Bác / Prásk / Bum! Ozvalo se z pozadí členitých činelů a bubnů. Obecenstvo zatleskalo. „Dále tu máme naše dva kytaristy – Honza a Štěpán, prosím, přivítejte je!“ Sál se opět rozhlučel plácáním rukou. „No a nakonec jsem tady já, mně říkají Kája a teď vám se skupinou zazpívám naši první píseň Zima s nima – příjemný poslech!“
Oba kytaristi pak zkušebně zabrnkali pár nesouvislých not ze svého repertoáru a chvíli na to místnost zaplavila hudba podobná rocku. Bylo vidět, jak se jednotliví členové kapely snaží předhonit v hlasitosti, aby právě oni vynikli.
Libor s Hercem se na sebe podívali a Libor s úlevou konstatoval: „Je to děs.“ Herec věděl, že Libor potřebuje podpořit a tak mu začal z pozice kamaráda přitakávat, přestože hudba se mu někde v koutku duše možná i docela líbila.
„To jo. A podívej se na něj, že tě ta Soňa nechala zrovna kvůli tomuhle..- vždyť jen řve a ani mu neni rozumět.“
„Jasná pravda“, vzal Libor do ruky Tequillu, „a viděls ty jeho vlasy? Zpívá rock a má je ulízaný jak Travolta. Takovej úchyl. Vsadil bych se, že při tomhle množství si mimo hlavu geluje i přirození. Je jasný, že na tom naprosto ujíždí. A to se ještě nezačal potit! Počkej až mu to bude stejkat z čela do čí. Bože. Taková karikatura. Jsem aspoň rád, že nemusim žárit. V tomhle případě to totiž ani není dost dobře možný. Řekl bych, že Soňa by časem možná mohla trpět i víc než já. A lhal bych, kdybych tvrdil, že mi to aspoň na chvilku neuleví.“
Herec pozvedl skleničku: „Samo, ať žije Rovnováha, je jasný, že Boží mlýny už melou. Tak na zdraví!“
Přiťukli si, olízli sůl a se zakousnutým citronem vyexovali obsah panáků. Kapela mezitím dohrávala druhou píseň a pár lidí se na parketu už roztančilo. Herec nenápadně poslouchal hudbu, zatímco Libor se zadostiučiněním sledoval frontmana Dětí z Bulerbinu. Oba si objednávali alkohol a sál se s nimi roztáčel. Kvantum zvuků a barev se slévalo do jednoho obrovského vjemu a citlivost na podněty s oběma houpala jak horská dráha. Srdce jim bušila nepravidelně a jejich rychlost odletovala ode dna k maximu a zpět a čas plynul. Lidi kolem odcházeli a přicházeli, ale oni – pohrouženi každý do vlastních slov – spolu hovořili, oba o něčem jiném, ale přitom se navzájem doplňovali. Jejich rozhovory ze stavů opilosti se daly přirovnat k dokonalým jazzovým koncertům, kde každý hraje jinak a na odlišný nástroj, ale výsledkem je hudba, která doplňuje sama sebe.
V podniku zůstalo už jen pár lidí, skupina dávno opustila podium, odsunula nástroje někam do zákulisí a Libor s Hercem se začali pomalu zvedat.
„Poslouchej“, řekl Libor, „nevadilo by ti, kdybych si tady ukrad jednu skleničku? Vim, že sem chodíš často a máš to tu rád, ale mně by to dneska prostě potěšilo.“
„No klidně, moje nejsou“, vstal Herec, oblékl si sako a čekal na Libora. Ten se rozhlédl a pak opatrně vsunul skleničku do své bundy.
Oba poté vyšli ven a čerstvý vzduch jim zamotal hlavu víc, než další kolo alkoholu. Klátivě scházeli střídavě z chodníku na ulici a zpět.
Pouliční světlo zablikalo a dvě komíhající se postavy zvláštním a složitým způsobem naprosto přesného opakování nesmyslných pohybů vpřed a vzad v poměru tři ku dvoum překonávaly metr za metrem cestu domů.
V posledním bodě jejich společné chůze se Herec zastavil: „Nechceš spát u mě jako minule? Klidně můžeš, domů to máš dálku.“
„Ne, díky. Mám teď ještě docela náladu se procházet.!“
„Tak jo a čau. A kdybys měl zejtra něco v plánu, ozvi se.“
„Jasný, měj se!“, rozloučil se Libor a oba baroví povaleči se rozdělili.
Herec vyšel vstříc svému bytu na nábřeží, ve kterém dříve žila jeho babička a který je doteď plný gramofonových desek. Těšil se na vůni kouře, kterou ucítil pokaždé po příchodu. A taky na svůj starý klobouk a bílé rukavice, které si vždy po nočním návratu domů nasadil a před zrcadlem v předsíni, ve zhasnuté polotmě, zkoušel sám proti sobě kouzla svého umění.
Zatímco Libor šel přesně na stranu opačnou. Čekal ho stejně prázdný byt jako obvykle a cesta vedla do kopce. Zastávka nočních autobusů na Pavláku byla ještě daleko. Začínala mu být zima a chvílemi se zdálo, že ozvěna jeho kroků vytváří mezi řadami domů neviditelnou postavu, která ho sleduje.
Zápis deníku: -IV-
Ani nepamatuju, kdy naposledy mi byla takováhle zima. Snad minulý Vánoce. Jo, vlastně určitě. A vlastně, vlastně… vlastně i ty předminulý. Strávil jsem je sám, a i když se říká, že do třetice všeho dobrýho, já bych radši umřel, než tohle zakusit ještě jednou. Vánoce s vlastnim vánočnim stromečkem jen pro sebe, bez perníčků, s nezabalenými dárky a kupou pohledů s nápisem Šťastné a Veselé od příbuzných a kamarádů, z nichž se ani jeden nedostavil… Prašivý Vánoce. Svátky pitoreskně osvětlenejch ulic, davovýho nakupování, svátky klidu a míru. Svátky milionů vánočních přání zahozenejch v kumbálu.
Letos to mělo bejt všechno jinak. Byla tu Soňa a samota jako by neexistovala. Jenže sen už je zase pryč.
LÁSKA JE svině.
A rozchod ta samá svině, ale s obrovskym exponentem navíc. A nejhorší je ten pocit, kterej při něm máte. Jako když si ráno vyčistíte zuby a chvíli na to dáte k snídani teplej čaj nebo housku s marmeládou. Všechno jste udělali tak, jak má být, všechno je v pořádku a nic jste nezkazili. Nevíte, co jste udělali špatně, ale to už je jedno, protože cejtíte tu obrovsky trpkou chuť na patře, až je vám z toho do breku, protože jinak to mohlo bejt docela normální krásný ráno.
A jediný, co si po tom všem člověk pamatuje, jsou detaily. Soubor pih ve tvaru podkovy na levý části krku, písek v pupíku na betonový pláži u vody vedle rákosí nebo vyžehlený tričko s nápisem Sex Pistols, který na sobě div nemělo puky, a který nosila pokaždý stejně zastrčený jen ve dvou bodech od jejích kalhot.
Libor se opřel o zeď oprýskaného domu a o chvilku později se po ní svezl na chodník. Věděl, že kdyby uměl brečet, bylo by to daleko jednodušší, ale takhle nemohl dělat nic. Sžíravý pocit se z něj n eměl dostat kudy ven a tak ho pod maskou oblečení křečovitě svíral. Zoufale se rozhlédl po zaparkovaných autech. Měl najednou chuť, aby všechna řvala. Aby mu vřískot těch alarmů vykřičel úzkost z duše. Aby to vzbudilo těch pár rodin, co spí v okolí a ten vztek a bezmoc jim mohl předat. Vstal a bezhlavě zuřivě začal kopat do nejbližšího auta. Poničil blatníky a kus dveří, zkoušel ho rozhoupat, ale auto mlčelo. Noha ho po pár ranách začala pořádně bolet. Oči mu zalilo šero a upadl. Cítil se vyčerpaný a ponížený. Zima ještě přidala a chodník pod ním začal nesnesitelně pálit. Potřeboval vypadnout. Nebo se alespoň zahřát. Strčil ruce do kapes a jeho zimou kovové nehty zacinkaly o skleničku a nahmataly studený obdélníček papíru, vizitku od Herce. Vytáhl ji na světlo a poprvé si ji také pořádně prohlédl. Na černém podkladu bylo stříbrně vytištěno devítimístné číslo a kolem okraje vizitky se vinula tenká zlatá čára. Díky ní vyvolávala dojem malinkatého parte.
Libor si vzpomněl na vdovu, kterou kdysi potkal při pohřbu rodinného přítele jeho otce. Byla také celá v černém. Krásná. Byla to ta nejsmutnější žena, jakou kdy měl nablízku. Se zářivou kyticí bílých růží v ruce, zlomená a voňavá.
Zkřehlými prsty vytáhl z kalhot mobilní telefon - vyťukal devět číslic. Ozvalo se vyzvánění a hovor zvedl tón hlasu, který připomínal hlášení stanic metra.
Vyšehrad – vystupujte prosím vpravo ve směru jízdy.
Jako by někoho napadlo rvát se ven zavřenými dveřmi do vedlejšího kolejiště, kam právě přijíždí další vlaková souprava.
„Haló“, řekl hlas.
„Eh, ano . .. haló … dobrý den.“
„Dobrý? Tak proč sem voláte?“
„Oh…chtěl jsem říci špatný… Špatný den.“
„Aha, tak to ano. Máte tedy potíže či nějaký neřešitelný problém?“ zeptal se hlas už vlídněji Libora.
„No ano, mám. Jdete na to rychle… ale co. Je mi špatně, uvnitř. A zvenku vlastně taky. Chápete?
„Ale samozřejmě, hned tam někoho pošlu. Můžete mi jen říct, kde právě jste?
„Jo, moment, jen se podívám na název… Je to ulice Týnská.“
„Týnská. Tak prosím strpení, brzy vás vyzvedneme.“ Promluvil naposledy hlas a hovor se přerušil.
Libor zaklapl telefon a strčil ho do kapsy. Trochu se uklidnil. Zvednul se ze země a popošel k nejbližší svítící lampě, pod kterou zůstal stát. Tok jeho myšlenek nabral úplně nový směr. Kdo to asi je a proč se mi snaží pomoct? A pomůže mi vůbec? Jak to asi udělá? Bude si se mnou povídat a tím mi vrátí klid? To pochybuju. Třeba do mě narve spoustu léků dokud se nebudu jen otupeně vznášet. To by bylo jisté řešení, ale rozhodně ne definitivní. Možná se mnou bude zkoušet nějaké experimenty. Kdykoliv se budu cítit hůř, zapojené dráty do konečků prstů mi zasadí elektrošok, dokud se nezačnu bát se bát a tak mě toho zbaví. To je ono - vyhnat strach strachem.
Nebylo to ani dvě minuty, co Libor dotelefonoval. Stál na téčku dvou ulic a díval se do všech směrů. A pak zaslechl motor. Zvuk se přibližoval a sílil a on nemohl poznat, ze které ulice vychází. Jako by přijíždělo všemi třemi možnými cestami. Libor se zmateně otáčel kolem své osy. Auto už muselo být na dosah, intenzita burácení dosáhla té nejvyšší možné hodnoty a pak najednou utichla. Libor se otočil do ulice, která mu byla za zády. Z její neosvětlené části vycházel tichý chod motoru. Chvilku se nic nedělo a on se opatrně díval do neproniknutelné tmy. Pak v ní něco zablikalo a žlutý nápis TAXI upřesnil polohu vozidla. Libor šel za rozsvíceným znakem a teprve pár metrů od něj spatřil celý automobil. Zůstal stát němý úžasem. Vyznal se v autech a to co viděl ho ohromilo. Přímo proti němu stál Buick Pontiac skyline z roku 48. Zhasnutá světla auta mu umožnila si jej pořádně prohlédnout. Bylo obrovské, černé barvy s charakteristickým stříbrným odznakem na předku kapoty ve tvaru býčích rohů, kterou zepředu a po stranách zdobila chromovaná stříbrná mřížka. Tmavost kouřově zabarvených oken mu dodávala na tajuplnosti. Bez přemýšlení, hnán zvědavostí i touhou se svézt, zkusil Libor otevřít přední dveře u sedadla spolujezdce. Byla zamčená. Proto vzal za stříbrnou odlamovací kliku zadních a ta už povolila. Otevřel je, nasedl a zase je za sebou opatrně zavřel. Dosedl a ihned ucítil vůni kouře s příchutí exotického ovoce. Světlo auta se od stropu jemně rozsvítilo, tak akorát, aby nebylo vidět úplně všechno a sem tam zůstal v nějakých rozích i stín.
Libor spatřil vnitřek auta. Tmavě rudé potahy sedadel nádherně kontrastovaly se stříbrným volantem, na kterém ležela černá ruka řidiče auta. Ten se na Libora podíval přes zpětné zrcátko. Byl to černoch s afrem jak vystřiženým ze sedmdesátých let, měl husté obočí a na očích sluneční brýle se zlatými obroučkami. V levé ruce držel smotanou cigaretu, ze které vycházela ona omamná vůně.
„Hi“, řekl a podal Liborovi retko. Ten řekl díky a párkrát si potáhl. Chvíli potom se mu zdálo, že auto je mnohem barevnější, než jak ve skutečnosti vypadalo. Vrátil cigaretu zpět majiteli a čekal. Ten si ji vzal, otočil klíčkem od zapalování a motor naběhl. Pak světlo zhaslo a rozjeli se.
„Tak jakej máš problém kamaráde? Můžu ti pomoct s čímkoliv.“
Libor v sobě měl trochu studu i nedůvěry, ale jak dýchal vůni rovníku, obojí začalo postupně opadávat. Nejdříve jen zdvořile konverzoval, ale po pár minutách se už bez zábran rozpovídal o všem, co ho trápilo.
O Soně, která se s nim rozešla a on nevěděl proč, ale zato věděl, že to není ten hlavní problém, o lidech kolem sebe, který se nemaj na co upnout a tak si hledaj lásku, protože to je to nejlevnější štěstí, který se jako jediný dá dostat zadarmo…o Vánocích, kterých se letos už bojí a o tom, že si občas představuje, jak mu umřel někdo z rodiny, aby byl líp připravenej na to, až se to stane. Řidič poslouchal a projížděl osvětlenými ulicemi směrem k Vltavě.
„Říkej mi Louis“, řekl po Liborově vyprávění a vyjel z Dušní ulice směrem ke Štefánikovu mostu. Pár nočních chodců se otočilo za jejich autem a jeho mohutnost vyvolávala v Liborovi neodbytný dojem, že svět venku a tady uvnitř není docela úplně jedno a to samé.
„Poslouchej,“ natočil si řidič zpětné zrcátko přímo na Libora, „znám to co právě prožíváš, znám to dokonce mnohem líp než kdokoliv jinej, a proto teď taky dělám to co dělám. I já, když jsem byl ještě malej, jsem si představoval mojí babičku jak zemře, protože jsem jí měl moc rád a nechtěl jsem, aby mě to zaskočilo. Ale pak jsem z toho byl tak vylekanej, že když spala, chodil jsem jí každou chvíli kontrolovat, jestli dýchá. A když ano, potají jsem jí vytrhával jeden šedivej vlas za druhým, aby nikdy nezestárla a zůstala krásná. Tím chci říct, že lidi s tou věčně velkou dětskou hlavou to v tomhle světě budou mít vždycky těžší.“
„Jo, chápu co tím naznačuješ, ale myslím, že jsi mě úplně nepochopil.“ Řekl Libor a díval se Louisovi přes zrcátko přímo do očí. Ten mu to oplácel a dál přitom řídil. „Snažil jsem se ti vysvětlit, že si připadám, jako kdybych v životě něco minul. A to Něco bylo naprosto zásadní, protože teď jde všechno, co se děje okolo, mimo mě. Tahle doba, tyhle lidi, co všude vidíš. Buď jim nebo mně něco chybí. Jenže oni se baví dobře. Nutně se potřebuju dostat zpátky v čase. Do doby, kdy jsem ještě bydlel s našima a každý ráno jsem musel kvůli erekci chodit do koupelny v předklonu. Jasně si pamatuju, že to jsem ještě bejval šťastnej. A pak, jednoho dne, někdo luskl prsty a ujela mi tramvaj, do který jsem měl nastoupit. Od tý doby je ze mě nešťastnej milostnej dyzlektik a svět kolem mě prostě neoslovuje.“
Auto odbočilo Revoluční ulicí doprava a vydalo se směrem k pražské magistrále.
„Jo, možná jsi něco minul“, odpověděl řidič, „ale to se přece stalo v životě každýmu. Někdo minul důležitý věci a někdo bezvýznamný, ale jen málokdo z nich teď chodí s hlavou takhle nízko svěšenou a připadaj si sami. Tvoje jediná chyba je, že hledáš chybu v sobě. Co když je chyba tady všude okolo, co když jsou mimo ti ostatní, kteří kolem sebe potřebují vidět rostoucí paneláky a musí chodit denně podle stejně přesného plánu do práce, do kina, do restaurace, o víkendu k rodičům na návštěvu a nějaký večer v týdnu s přáteli na fotbal. A víš proč to dělají? Když se podíváš jen trochu zpátky do dvacátýho století, zjistíš, že bylo plný fenoménů, a že díky nim všichni někam směřovali, něco hledali a chtěli se toho dotknout. Ať už to byli Beatles nebo pád Berlínský zdi. Opravdu žili nějakým přáním, který vyplývalo z tý doby a bylo úplně jasný pro všechny.
A teď? Najednou se svět otevřel, lidi maj neomezený možnosti, ale díky nim jsou jejich přání a cíle čím dál abstraktnější a díky těm možnostem spousta lidí pak taky trpí tím, že je nevyužili, že se nedokázali rozhodnout. Jasně, že je dobře mít spoustu možností a nemít za největší sen jen sametovou revoluci nebo rozbití komunismu. Jasně, že je fajn, že si konečně můžeš přát taky něco jen sám pro sebe. Jenže jak člověk nemůže bojovat za nějaký všeobecně známý základní pravdy, jakou je svoboda nebo demokracie, najednou nevědí co a nevědí kde. Jsou zmatený. Aspoň ta průměrná většina, o které tu mluvím. Spoustě z nich začnou ta jejich přání připadat mělká a bezvýznamná, protože vedle nich by dokázali najít spoustu dalších, stejně hodnotných, za kterými by mohli jít a to je právě ten problém. Nejasnost a nejistota díky obrovskému výběru. A tak se před ní všichni zavíraj jen do těch svejch stereotypů, aby si nemuseli vybírat. Maj z toho strach. Hlupáci.
Místo aby štěstí přijímali, tak se o něj bojí. A tys nebyl jinej. Máš holku, se kterou bys mohl být naprosto permanentně v euforii a ty místo toho, aby sis ji užíval, se denně strachuješ o to, co se stane, až se s ní rozejdeš. Řekni mi sám, jestli to pak mohlo dopadnout jinak?“
Po vyslovené otázce nastalo ticho. Vůz mezitím zahnul na magistrálu a projel okolo zastávky nočních autobusů.
„Tady jsem chtěl vystupovat“ nezmohl se Libor na odpověď, tak aspoň nazdařbůh zablekotal, aby něco řekl.
„Tady ještě ne.“ Ozvalo se zepředu.
„Dal bys mi ještě práska?“ zeptal se Libor a černá ruka mu vzápětí podala cigaretu. Libor natáhl. „Předtím mi to nedošlo. Nechápu, jaktože mě to nenapadlo. To ty seš ten záhadnej tajuplnej taxikář, viď?“
„No, jestli se tak o mně mluví..“
„Ty pověsti jsou fakt přehnaný“, řekl Libor. „I když … kam to vlastně jedeme?“
„Na Nuselskej most.“
„Aha. Tak to možná zas tak přehnaný nebudou. Ale co na tom, nevypadáš jako někdo, kdo by házel lidi přes plot mostu.“
„To taky nejsem“, usmál se Louis „jen je tam vysazuju.“
„Stejně jako mě?“
„Jo, stejně jako tebe.“
Buick přejel okolo modrého neonového nápisu Cafe RadioBar.
„Louisi?“
„Jo?“
„Rád bych se tě na něco zeptal, ještě než mě vysadíš. Jak jsi předevčírem sundal tu botičku u Vyšehradu?“
„Chceš to vědět? Tak sleduj“, ukázal Louis prstem na plyšové kostky zavěšené pod zpětným zrcátkem a pak lusknul. Kostky zmizely. Libor ještě chvíli udiveně sledoval prázdné místo, kde se ještě před chvílí o sebe třely tři šestky. Auto zastavilo.
„Konečná“, řekl trochu pobaveně Louis a dodal „Hele, povím ti něco, co ti může pomoct. Svět musíš pochopit, abys v něm mohl bejt šťastnej. Jsou dvě věci – dvě možnost a dvě rady. Ta první zní, že svět je i jinde. To si pamatuj.
„A ta druhá?“, zeptal se Libor.
Louis se na něj otočil a držel malou sešívanou knížečku. „Přečti si tohle. Když aspoň jedno z toho pochopíš, měl bys být šťastnější. A teď si už vystup, mám ještě pár zákazníků.“
Libor vylezl a ještě než zabouchl, skoro smutně se rozloučil a poděkoval. Auto se rozjelo a zmizelo v prvním záhybu ulice na druhé straně mostu. Svět je i jinde… Libor se naklonil k pletivu mostu a podíval se dolů. Pak zase ustoupil a podíval se na knížečku. Nadpis zněl:
T – Mobile
Stáhněte si nejnovější hry do vašeho mobilu
Libor otočil list na první stránku. Byla pokryta čtyřmi malými obrázky s připojeným textem. Začal číst a chodit přitom dokolečka: „Jsi sám se svým supertankem. Vyzbrojen arsenálem dělobuchů, kulometů a speciálních zbraní musíš proniknout skrz nepřátelské linie…“
Přeskočil k dalšímu obrázku. „Stal jsi se kouzelníkem a musíš zachránit princeznu ze spárů zlého krále. V každém kole musíš posbírat pět klíčů a zabít tři roboty.“ Libor zavřel knížku a pokýval smutně hlavou a pochopil.
Za chvíli začne svítat. Slunce bylo ještě za obzorem, takže lampy zatím svítily a jinak byla kolem tma. Pár paprsků ale už zespodu osvětlovalo šedočerné mraky a díru v nich, kterou předtím jako by propálily. Kdybychom se podívali na Libora seshora a místo asfaltového chodníku byla pod jeho nohama tráva, zjistíme, že do ní neustálou přemýšlivou chůzí tam a zpět vydupal ležatou osmičku. Strčil ruku do kapsy a vytáhl skleničku. Hodil ji přes zábradlí. Ozvalo se dlouhé nic a pak náraz a tříštění skla s nepříjemným řezavým zvukem. Připadal si jako ve snu. Lehl na zem doprostřed své ležaté osmičky a zavřel oči. Po chvíli luskl prsty. Hodnota jeho IQ se rázem propadla o třicet bodů.
Probudil se druhý den ráno. Trochu ho bolela hlava, ale na včerejšek si celkem pamatoval. Na Herce, na Karla Míle, na černého taxikáře. Měl v hlavě spoustu obrazů místo vzpomínek, ale smysl včerejších diskusí mu unikal. Nebo se mu ho spíš nepodařilo zachytit správnými slovy. Proto zašel do kuchyně, ze spíže vytáhl rohlík a dal na něj všem svým představám a vizím podobu jednoduché vrstvy másla, na kterou se zadíval. Až na pár záhybů byla dnes naprosto hladká. Nebyl si úplně jistý, ale možná se Něco změnilo.