Obr

?Muž, který unese devítinásobek své váhy!?

Četl jsem z plakátu nápis, pod nímž stál sádelnatý obr s činkou ohnutou až k zemi.

?Dnes na náměstí zlomí vlastní rekord!?

Náměstí bylo rozlehlé přes celé město jako dlouhá nudle. Docela úzké, ale po délce nepřehlédnutelné. Rozdělené příčnými ulicemi sloupořadí se sníženými promenádami, nebo naopak několika vyvýšeními náměstíčky; vždy s originální dlažbou. Tramvajové koleje žilkovaly tuto tepnu města nenápadně a spořádaně.

Lidé si nepřekáželi. Procházeli se jako po nedělním obědě v lehkých oděvech, dámy s paraplíčkama, děti ve svátečních šatech. Nad městem vládl klid a mír.

Stánek s činkami byl ukrytý ve středu hloučku přihlížejících. Na stojáncích kolem označeného prostoru pro rekordmana visely fotografie ze zápasů v ringu a ze vzpěračských soutěží. Nejvíce obrázků zobrazovalo muže s činkami extrémních vah a tvarů v šílených polohách. Pozadí se měnilo od tmavých, neonově osvícených ulic velkoměst, přes měsíčně bílé pláže s domorodým obyvatelstvem, až k unikátním scenériím na vrcholcích hor a ledovců s jezerními údolími v pozadí.

Přišel jsem k jedné z fotografií a najednou, jako by tam stál někdo jiný a ne já, byla tam třetí osoba. Má duše se povznesla nad tělo. Pod sebou jsem viděl člověka mně podobného vzhledem a postavou, ale nebyl jsem to já. Prohlížel si se zaujetím fotografie a nevnímal, že se z proleželého lehátka ve stínu velikého deštníku zvedla bílá postava obra v trenýrkách. Kolem zápěstí měl omotanou pletenou šňůrku.

Dvojice podobně stavěných holohlavých pomocníků připravila první disciplínu. Na rozehřátí silák zvedal obouruční činku ze země nebo ze stojanu. Pohupoval s ní nad hlavou tak, že se tyč ohýbala jako gumová atrapa. Za celou dobu představení nikdo nepromluvil. Zdálo se, že toto město nikdy neporušilo svůj klid. Snad ani tramvaje neskřípaly jízdou po kolejnicích. Bylo ticho jako ve snu.

Třetí osoba si stále prohlížela fotografie, když tu ji vyrušila padesátikilová činka letící v nebezpečné blízkosti kolem její hlavy. Hlasité řinčení oceli o dlažbu zapůsobilo jako jedovatá injekce do žil diváků. Zneklidněli. Počali nervózně kroutit hlavami. Nejistými pohledy se vzájemně tázali na pravdivost: ?Viděli jste to někdy??

Obr jako žonglér ležérně pohazoval několika činkami neuvěřitelné váhy. Rozhlížel se a hledal. Hledal terč. Nakonec surově mrštil jednu činku proti zdi nejbližšího domu a druhou hodil po vzdáleném kolemjdoucím. Zeď trefil.

Lidé spořádaně panikařili, ale neodvažovali se nahlas protestovat nebo dokonce utíkat. Rozestoupili se trochu, aby masa mohla dýchat prolétajícími činkami.

Obr si hrál jako cizinec v cizím městě. Jako by mu patřila tahle herna a on se rozhodl ji ozkoušet v pevnosti. Na lidech mu pramálo záleželo. Oba pomocníci doplňovali střelivo do obrovských dlaní svědomitě, jako by se činili před olympijskými kamerami.

Třetí osoba se jako ve snu dostala ke stojánku s noži. Vzala jeden, který vypadal jako miniaturní kopí vpředu opatřené plochým břitem a na konci letkami. Byl to zvláštní druh vrhacího nože. Postavila se před obra, který měl zrovna prázdné ruce, ale již ne tak prázdný pohled. Měl veliké zářící oči. Jejich čistota a lesk silně kontrastovali s celkovou leností a překynutostí postavy, která budila dojem únavy a silácké neohrabanosti.

Vzduchem prolétl vrhací nůž a zabodl se do bílé hrudi obra v trenýrkách. Konečně se stalo něco, čím se mohl nechat vytrhnout z nudy zápasu s neživými činkami. Obrovy oči zaplály bojovností a zároveň nebezpečnou hravostí. Vytáhl nůž z prsou a přiblížil se ke mně ve třetí osobě.

Zvednul jsem ruce jako bych se snažil zastavit zeď: ?Aby byl zápas férový,? říkal jsem, ?měl byste stát za čárou.? Ukázal jsem k čáře, kterou obr právě překročil. Poslušně se vrátil, ale nezdálo se, že by chtěl nůž vrhnout.

Znovu pokročil vpřed jako nechápavé děcko. Ještě dvakrát se mi jej podařilo přinutit k ústupu, ale to už začínal zuřit. Zřejmě se mu nelíbilo, když měl být držen za hranicí. Potřeboval pohyb. Pozdvihl zbraň a nedbaje slov a posunků, přibližoval se k mé osobě. Otočil jsem se a utíkal, doufaje, že se mi nůž nezabodne do zad.

Obr byl v dobré kondici. Následoval mě z náměstí do první úzké uličky a pak kamkoliv jsem zahnul, vždy se ze zatáčky vyhrnul jen s minimálním zpožděním. Měl štěstí. Nemusel přemýšlet o cestě. Zato já jsem vybíral směr a střídal ulice s jasnou obavou, že jednou jistě zahnu do té špatné.

Nebyl čas na dlouhá rozhodování. Instinktivně jsem zahnul do ulice která stoupala stupňovitě jako skalní stezka tibetských mnichů. Po chvíli se vysoké zdi zdánlivě rozestoupily. Po stranách se mezi antickými sloupy otevřel výhled na náměstí, které spočívalo hluboko pod námi.

Neměl jsem nejmenší šanci utéci. Vyskočil jsem na zídku. Pode mnou bylo kaskádovitě rozestaveno tolik střech a parapetů a zídek, že nebyl problém vrhnout se po hlavě do seskakování. Spadal jsem jako poslední zrníčko maku trychtýřem do mlýnku. Za chvíli mi byl prostor těsný, dostal jsem se do jakéhosi komínu mezi nízké baráčky.

Ohlédl jsem se a viděl obra deroucího se na zídku a opatrně seskakujícího na první nejbližší střechu. Získal jsem náskok a teď jsem doufal, že mu konečně zmizím. Vrátil jsem se na náměstí a rychle se ztratil za nejbližším sloupořadím. Na vyvýšeném náměstíčku na mou postavu čekalo děvčátko v červených šatech.

Měla neštovicemi posetý obličej. ?Neškrábej se,? řekla má postava bez přemýšlení. Děvčátko se líbezně usmálo a vzalo ji za ruku. ?Pojď,? řeklo a šli na procházku.

Jako z veliké bubliny zlého snu vypadli zpátky do mírného světa procházejících se nedělních lidí. Pokuřujících pánů a koketních dam ze starodávných obrazů o životě aristokracie.

Nudle náměstí tekla jako řeka a děvčátko coby kormidelník hledalo správnou ulici jako větev řeky do nitra pralesa. Došli do čínské čtvrti. Byla liduprázdná. Domy stály k sobě ještě blíž a tyčily se ještě výš. Zdi porůstaly popínavými rostlinami nebo byly opatřeny úzkými parapety jako chodníčky, po kterých lidé šplhali do svých bytů ? šuplíčků.

Nebyly žádné dveře a žádná okna. Děvčátko mou postavu vyzvalo ke šplhání na jeden dům. Když jsem byl nahoře, u toho správného šuplíčku, do kterého se lezlo jako do poštovní schránky štěrbinou těsně pod stropem, slíbila mi, že dojde pro strýčka a vrátí se s pomocí.

Vzpomněl jsem si, že jsem při procházce s ní zahlédl v davu se rozhlížející tělo sádelnatého obra. Nedal si pokoj a chtěl mě najít. Do čínské čtvrti nemohl, ale ani já jsem tu nemohl zůstat na věky.

Usnul jsem. Zdál se mi sen.

Seděl jsem na stříšce nízkého mauzolea uprostřed hřbitova. Byla noc a okolní vzduch budil dojem, že se nacházím ve vlhké Anglii. Vlevo se tyčilo několik opadaných dubů. Listí se pod nimi vršilo do výšky kotníků hajného, jehož pohled směřoval mým směrem. Kolem dokola mechem obrůstaly desítky hrobů a jejich kamenných pomníků.

Vpředu se odehrávalo divadlo. Hřbitovní zeď sloužila jako kulisy. Před ní se pohybovali herci ve středověkých kostýmech. Neslyšel jsem je, ale hajný, který se přesunul blíž, mě dovedl až k nim. Mohl jsem hrát. Odněkud přišly další postavy a začalo opravdové, muzikálové divadlo. Já jsem nezpíval, protože to neumím ani ve snu, ale hrál jsem jako by to byl život.

Byla to komedie a jediný divák, který nás oceňoval spokojeným úsměvem byl hajný.

Probudil jsem se a byla tma. Noční město decentně osvíceno měsícem bylo ve smutečním. Slezl jsem ze šuplíčku a přidal se k průvodu Číňanů. Šli promenádou na střední, nejvyšší část náměstí, která se pyramidově zvedala nad hlavy diváků. Na jejím vršku jsem spatřil sedícího obra. Hlava mu spadala bezvládně na rameno. Byl mrtev. Náš pán a král, panovník světla a tmy, nepřekonatelný rekordman, byl mrtvý.

Oddychnul jsem si a nastoupil do tiché tramvaje.