Jak se ztratit Měsíci

Obvykle proti Měsíci nic neměl. Nic proti jeho kulaté kulatosti, šedavé náměsíčné slunce parodující bělosti, nic proti jeho bradavičnatým kráterům. Většinou nic. Ale dnes mu nějak ošklivě jeho světlo podráždilo rohovku, špatně se na něj vyspal a nesedli si hned z počátku noci.

Nepříjemné.

Chvíli se na sebe mračili, doufali v mraky, které by je od sebe oddělily, ty se ovšem neukázaly, jako by to dělaly naschvál.

Bylo mu jasné, že čekat něco od toho samolibě se šklebícího kusu šutru nemá smysl a rozladilo ho to. Bylo třeba jednat, protože večer teprve začínal a tamten nahoře nevypadal, že by se dnes chtěl někam vypařit.

Však počkej, ty nanicovatá vypasená koule, pomyslel si, nebo to snad i zakřičel nahlas a zamával pěstí ve vzduchu.

Máme i jiné vesmíry!

A tam už se na tebe nikdo dívat nemusí.

Vyskočil od stolu, převrhl lahvičku s inkoustem, který se vylil po popsaném papíře a odhmotnil tak slova z papíru zpět do vzduchu, kde trpělivě visela a čekala až je zase někdo přišpendlí do papíru.

A zatímco inkoust odkapával z hrany stolu a vytvářel miniaturní universum, příliš titěrné pro užití, práskly domovní dveře.

Běžel po louce a zkoušel se schovávat ve vysoké trávě, ale ta obluda nahoře ho pořád viděla, neustále na něho dorážela svou smrtelnou bledostí, klidem a jasem.

Schoval se v lese a na chvíli opravdu unikl z jeho dosahu, koruny stromů byly majestátné a široké, hustě obsypané listím, které v tichu noci ani nezašelestilo. Už si myslel, že zvítězil, ale ne, ten sinalý zmetek se jen tak nevzdával, našel si cestičky mezi korunami, dosáhl na něho svým bledým svitem, dnes tak protivným, nepříjemným, hnusným.

Počal si zoufat.

Běžel dál, skrz les, klopýtal přes pařezy a plašil spící zvířata až se les vytratil a před ním se otevřelo moře. Ušklíbl se na nadutý nafoukaný zvlněný bledavý mihotavý odraz na hladině a skočil do vody.