Opravdový přítel

Vím, že mnoho z Vás tomuto příběhu asi neporozumí.. a jsem na to připravená..

Jednoho srpnového odpoledne se v malém anglickém městečku ozval hlas, který ostře bodal do srdce. „Muž jménem Richard Abbot je odsouzen k trestu smrti za zavraždění svého otce kvůli majetku, jeho bratr John Abbot je zproštěn viny. Trest bude vykonán za tři dny při západu slunce na popravišti. Domluvil jsem.“ Soudce zaklepal kladívkem a všichni se zvedli k odchodu.
„Konečně uvedli věci do pořádku,“slyšela jsem za sebou ženský hlas. „Bylo hned jasné, že John je nevinný. Člověk se jen podívá na toho zlosyna, Richarda, a hned vidí, že má černé srdce. Zlo mu kouká z očí. Jsem ráda, že nás ho zbaví, ten člověk v sobě nemá nic dobrého.“
V očích lidí byl vidět souhlas. Všichni se usmívali a šli blahopřát mladému elegantnímu muži, který stál v popředí soudní síně.
Jako novinářku mě veškeré dění kolem toho případu nesmírně zajímalo. Měla jsem za úkol napsat zprávu o soudním řízení, o obou obviněných bratrech a o rozsudku.
Šlo o příběh jednoho z nejbohatších majitelů panství v zemi. Před dvěma týdny byl zavražděn. Soud obvinil jeho dva syny, Johna a Richarda z otcovraždy kvůli dědictví. Už na začátku však bylo jasné, kdo to udělal. Richard Abbot byl po celém městečku znám jako samotář a hrubý člověk.
Příštího dne jsem šla navštívit Richarda do vězení. Byla jsem jeho první a zřejmě i poslední návštěvou. Neměl nikoho, kdo by za ním přišel a kdo by litoval jeho osudu.
„Jmenuji se Mary Fieldingová a pracuji pro Londýnské listy. Chtěla bych se vás zeptat na pár otázek…“, vlastně jsem se cítila hrozně trapně, vyzvídat na muži, který má být pozítří popraven. Ale to už byla role novinářky a já se s ní musela smířit.
Muž na mě hrubě pohlédl. „Nic vám neřeknu, běžte si pryč s těma vašima otázkama. Můžete do novin napsat, že jsem vrah a násilník a budete mít pravdu. Co chcete ještě slyšet?“
„Můžete říct něco na vaši obhajobu.. můžete zemřít s pocitem, že vám někdo odpustil nebo že vás ani nepovažuje za vr..
„Běžte k čertu, co je mi do lidí!“ odsekl. „Odsoudili mě, zemřu kvůli jejich odsouzení, co po mně sakra ještě chcete..?“
Věděla jsem, že má pravdu. Najednou jsem pocítila ohromnou lítost. „Promiňte, nechtěla jsem vás urazit.“zašeptala jsem tiše. Nemusím se k němu chovat jako ke zvířeti, i když si to jistě zaslouží. Ale to už není moje věc, ale nějaké té síly tam nahoře.
Seděl na železné posteli a hleděl do prázdna. Vypadal klidně a vyrovnaně, ale cítila jsem, že není ani klidný, ani vyrovnaný. Čišel z něj smutek.
Nevím, jak dlouho jsme seděli mlčky, ale najednou nervózně trhl hlavou. Vstal a začal obcházet těch pár metrů po místnosti, pak se zastavil a jeho tvář se změnila. Už jsem před sebou neměla výraz cynického zhýralce, ale zlomený pohled člověka, který nesmírně trpí.
„Já..“zašeptal. „Já…chtěl bych vás o něco poprosit. Nevěřím vám jako nevěřím žádnému člověku, ale jako jediná jste za mnou přišla, a tak mi nezbývá, než o to poprosit právě vás..“
Na můj tázavý pohled sklopil oči a tichým hlasem pokračoval. „Asi mě nepochopíte, ale já od vás pochopení nežádám.. Vím, že nejsem oblíbený. Všichni mě považují za zlosyna a nenávidí mě. Proto je jasné, že pozítří nastane jejich šťastný den, až uvidí mou hlavu padat dolů. Ale na nich nezáleží, na nich mi ani trochu nezáleží.“, v hlase mu zazníval jakýsi podtón bezmoci.
„Víte, matku jsem nepoznal a otec měl už od dětství radši Johna. John byl vždycky mazanější než já, zajímal se o politiku, byl vtipný, uměl se bavit a tančit s děvčaty, pít whisky a vyprávět veselé příběhy. Byl hezký a dobře se oblékal. Lidé ho měli rádi. Já nebyl nikdy společenský. Už jako malý jsem se lidem vyhýbal, říkali mi, že mám oči i vlasy černé jak potulný cikán a smáli se mi. „Jak je možné, že mohou být dva bratři tak úplně odlišní? Jeden zábavný, hezký a chytrý a druhý nespolečenský a hloupý?“říkali. Nebavilo mě se s nimi bavit a pít, hrát kostky, nebavilo mě se dobře oblékat ..
Často jsem cítil velký pocit nespravedlnosti. A tak jsem utíkal do přírody, do lesů, mezi stromy a louky, k řece.. v lese se mi nikdo nesmál a já mohl být sám sebou. Tam jsem měl své kamarády - řeku, jejíž průzračná voda jakoby očisťovala mé ztrápené srdce, květiny, které ke mně nakláněly své kalíšky vonící prostou krásou.. V těchto chvílích jsem zažíval štěstí a pocit, že přeci jen mám pro co žít..
Jednoho dne mě přepadli kamarádi Johna a zmlátili mě. Bylo mi jasné, že jim řekl on, ať mě zbijí, my dva se v lásce nikdy neměli. Vždycky mi říkal, že jsem ňouma a osel a většinu svých klukovských průšvihů svaloval na mě a já byl pak od otce trestán. Neměl jsem rád ani jeho, ani jeho kamarády. Jejich nejoblíbenější zábava – střílení ptáků nebo vypalování včelích hnízd- se mi hnusila. „Srabe!“ křičeli na mě.
Ten večer jsem však pocítil takové zoufalství, že jsem si chtěl vzít život. Běžel jsem hnán bolestí v srdci na svá místa a ještě dál..plakal jsem, ale les se mi nesmál a já se za své slzy nestyděl. Běžel jsem ani nevím jak dlouho, až jsem dorazil k takovému lomu. Nikdy dřív jsem tam nebyl. Můj pocit hnát se dál zmizel a tak jsem se procházel na okraji vysokého náspu.
A pak jsem ho uviděl. Pár metrů od okraje lomu stál strom, košatý smrček. Byl jiný než stromy kolem.. já nevím proč, ale měl v sobě něco .. nedokážu to říct...“, hlas se mu třásl.
„Já najednou pocítil to, co jsem ještě nikdy nezažil, já najednou pocítil, že mě má někdo rád.. neumím to popsat… Já k tomu stromu přistoupil a pak ho objal.. a bylo mi dobře, tak dobře, jako ještě nikdy. Ten smrček měl hebké jehličí, které nebodalo do kůže a já si v jeho voňavém objetí schoval tvář a řekl jsem mu všechno, co mě trápilo.. a pak se mi strašně ulevilo a já pocítil ohromnou vděčnost k tomu stromu. Svět se zdál být najednou hezčí a já věděl, že jsem našel opravdového přítele.
Vím, že to zní divně, ale já měl ten smrček rád, strašně rád.. Už jsem měl ke komu jít, když mi bylo nejhůř, k někomu, kdo mě vyslechl, kdo mě neodsuzoval proto, že jsem ošklivý, kdo mě opravdu znal..
Vždycky jsem se celý den těšil, až se za ním vypravím, obejmu ho a všechno mu řeknu a pocítím znovu ten pocit, že je někdo rád, že jsem na světě..“ V jeho očích se objevily slzy. Nesnažil se je skrýt a pohlédl ven malým vězeňským okénkem. Venku už se zračily hvězdy, které propůjčovaly svůj třpyt vlhkým stěnám cely a jeho ztrápenému obličeji, když tiše šeptal.
„Nevadilo by mi odejít z tohoto světa, i když Bůh ví, že jsem nevinný, nebýt jeho.. Kdybych ho nepoznal, už bych asi dávno odešel sám, vždyť co by mě na tom světě těšilo? Ale jeho mám rád a jeho nechci opustit.“
Pohlédl na mě uslzenýma očima. „Vím, že je nešťastný, vždyť už je to týden, co jsem u něj nebyl. Vím, že má strach, jestli se mi něco nestalo. Prosím vás, já vám řeknu, jak se dostanete k tomu lomu, já vám řeknu, kde ho najdete.. prosím vás.. abyste za ním šla a řekla mu, že už nepřijdu, řekla mu, že jsem odsouzen ke smrti a že se mi bude strašně stýskat.. Pozdravujte ho a obejměte ho.. stojí tam tak sám na pokraji lomu a čeká..“
Dotkla jsem se jeho chvějících rukou. „Nebojte se, půjdu za ním a řeknu mu to.“ Vděčně na mě pohlédl. „Děkuji vám“ zašeptal.
A tak jsem se příštího dne vydala k zapadlému lomu v lese. K večeru jsem stála na jeho okraji a nedalo mi práci najít jasně zelený smrček, který se tak zvláštně lišil od stromů stojících kolem. Vzala jsem do ruky jeho větvičku obsypanou hebkým jehličím a všimla si, že na jejím konci jehličí usychalo, jako by ten strom tušil..
A pak, kdy nad celým lesem zaplál západ slunce, toho dně nezvykle krvavý a krásný, objala jsem smrček a šeptala mu poselství.
Když jsem se pak vracela zpátky, měla jsem v očích slzy a modlila se za tu duši, nepochopenou a jedinečnou... Zároveň jsem však věděla, že i když tato duše musela neuvěřitelně trpět, byla mnohem šťastnější než duše těch, kteří nikdy neotevřou své srdce vřelosti opravdového citu.

---