v sobotu vždycky telefonuji

žijeme tak, jako by všechno mělo přijít potom

myslím na svou vnučku jak za mnou běžela

říká „babika, babika“, nejdřív jsme mysleli

že paroduje tu reklamu na upečeného psíka Bobíka

sobota je den telefonátů, volám sestře

do její šílené práce

chlopa má v Irsku, když přijíždí, chová se jako pravý

ostravský uhlobaron, sestra mu krade eura

pro děti, pro vnoučata, na cigára, na dluhy na nájmu

a on, uhlobaron, neví, jestli je propil

s kumpány v hospodě „U krtka“, taky jsem tam

se ségrou byla, vždycky se nalijeme pivem

až po okraj, a pak, ségra usíná, a já jí čtu básně

její postel je nejhrbolatější postel obluda

když za ním letěla, odprovázela jsem ji na letiště

brečela jsem jak lesba, aspoň tak na nás koukali

zapšklí cizinci, vrátila se z Irska

Irskem nepolíbená, říkala, že byla

v „DUBLINU“, takto, foneticky

kroky na chodbě, sousedka šmíruje

ptá se, jestli mi funguje automatický dveřní otvírač

říkám popravdě, že nevím, nikdo k nám nezvonívá

nikomu neotvírám, kdo chce, dostal klíče

v duchu žasnu, že největší drbna

tohle nemá v povědomí

usedavě se stydím v těch chvílích

kdy mě syn nemá rád

volám mamince, už jsem ji párkrát ve snu pohřbila

volám dcerám, líbám na dálku svá vnoučata

zvlášť to, které jsem ještě neviděla

a které se mi prý podobá, volám synovi

přesvědčuji ho, ať přivede domů pejska

že nemá kabátek ani šálu, venku je mráz

ženská je nejvíc pomalá

když jde se svými malými dětmi

sleduje šišky a co plave v loužích

a v co se proměňují keře

ženská je taky pomalá

když stárne. Někdy omdlívám

a bolí mě podbřišek, zakládám rody

zakládám si na sádlo

hulím jak na smrt odsouzená

k smrti umilovaná

a na tohle všechno 

pomalu umírám

ještě musím zavolat....