Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte se+ Hřbitovní kvítí +
Autor
Sirril_Nemesis
Mnoho pověstí a příběhů ztrácí se v toku dějin a zůstávají zapomenuty. Téměř ke každému místu se některá váže, je zapsána ve dřevě, kameni či hlíně. Někdy stačí jen zavřít oči, položit dlaň na zdi budovy, či se posadit doprostřed lesního palouku a naslouchat. A někdy pověsti samy proniknou na povrch....
*
Dívka zvedla uslzené oči a uviděla jednu z klášterních sester jak spěchá k ní.
„Ethuainnen, neměla by ses toulat takhle sama. A už vůbec ne v době kdy se máš věnovat učení. Víš že si tvůj otec přál...“
„Vrátím se na večeři.“
„Co se děje, děvče...?“ ptala se sestra starostlivě, ale když se nedočkala odpovědi, jen si těžce oddychla.
„Dobrá... řeknu Matce Představené že sbíráš nějaké léčivé byliny a vrátíš se k večeři. Ano?“
„Ano.“
Když však k večeru začaly vyzvánět kostelní zvony, Ethuainnen Rheia se nevrátila
*
Jednoho dne do místní krčmy zabloudil mladý bard. V království byl klid a on se toulal krajem v naději že objeví něco, co by bylo hodné jeho písně. Po celodenním pochodu vděčně zastavil u hostince. Původně se chtěl zdržet jen přes noc, ale když se u korbele piva zapovídal s vesničany, když vyslechl cosi o starém klášteře, rozhodl se, že o tom zkusí zjistit něco víc. Dozvěděl se však jen kde je to tajemné místo, nic víc. Nezbylo mu nic jiného, než se tam na druhý den zkusit porozhlédnout.
Doufal snad, že potká někoho kdo by mu byl schopen říct toho víc. Nemohl však vidět víc než trosky klášterních budov, starý hřbitov se vzrostlými stromy ohraničený zdí a opodál smrkový les šeptající větru tichou modlitbu. Byl zklamaný. Po dlouhém hledání konečně nalezl něco co stálo za pozornost... A nakonec z toho stejně nic není. Pomalu odcházel, jen se ještě naposledy rozhlédl – a překvapeně zůstal stát. Koutkem oka zahlédl jakýsi pohyb. Prudce se otočil a téměř zavýskl, když spatřil štíhlou dívčí postavu opírající se o polorozpadlou zídku. Došel až k ní, usmál se a zeptal, jestli je zdejší. Neznámá však místo odpovědi jen zvedla hlavu a zadívala se mladíkovi do očí. Měla bledou pleť a tmavé vlasy.
Zeptal se znovu, nechápal proč mu neodpovídá. Až po chvíli jej napadlo ještě něco.
"Ty nemluvíš?" smutně zavrtěla hlavou a znovu zabodla pohled do země..
"Aha... já jen něco potřeboval vědět.."
„Chtěl vědět co..?“ ozvalo se.. jakoby uvnitř jeho hlavy. Zmateně se rozhlédl, pořád nechápal co to bylo.
„Tos.. byla ty?“
„Nikdo jiný tu teď není...“ Teď už se nedívala na zem, ale opět jemu do tváře. „Co jsi chtěl vědět?“
„Něco.. o té legendě která se vypráví tady o tom klášteře..“
„Legendě..?“ hlas byl náhle tišší.. zněl jakoby mladými stromky províval mrazivý vítr. „O žádné legendě nevím..“
„Ach tak... no... a nevíš kdo by mohl něco vědět..?“
„Nikdo už neví co se tehdy stalo..proč tě to vlastně zajímá?“
„Myslel jsem, že bych o tom mohl napsat nějakou píseň.. jsem Gabriel, Bard z Areccu. Doufal jsem..“
„.. že by to mohlo být něco zajímavého..“
„Ano..“ vlastně si předtím nevšiml jak je krásná. Náhle si uvědomil, že nechce aby odešla.
„Kdo jsi vlastně ty?“
„Ethuainnen Rheia..“ usmála se
„Ethuainnen.. to je staré jméno.. znáš to tu dobře..? myslím.. okolí kláštera a tak ..“
„Vyrůstala jsem tu..“
Znovu si jí celou prohlížel. Ve vlasech měla malý modřinec. Přejížděl očima po bledé tváři, hlubokých černých očích.. úplně zapomněl kde je. Z podivného zasnění jej vytrhl až šramot jenž zazníval od cesty. Dívka sebou zděšeně trhla.
„Musím jít..“ odstoupila o pár kroků od něj
„Počkej! Uvidím tě zítra?“
Zastavila se a zaváhala. Potom zvedla ruce ke svým vlasům a vyndala z nich modrý kvítek. Vtiskla mu ho do dlaně a rozběhla se pryč. Chvilku zamyšleně sledoval usychající kytičku ve svých rukou. Pak, když mu konečně došlo, že je tu sám, se rychle otočil, aby ji ještě na okamžik mohl zahlédnout, aby věděl kam vlastně běží – jenže celý hřbitov byl prázdný. Kromě několika jezdců kteří projížděli po cestě nebylo v okolí ani živáčka.
Zavrtěl hlavou... Nechápal.
*
Druhý den se vydal ke klášteru znovu. Nemohl se dočkat až svou tajemnou opět uvidí. Vlastně ani nevěděl proč, jen ho k ní něco šíleně přitahovalo. Toulal se těmi místy celý den.. Spatřil však všehovšudy jen pár koček jak se prohání mezi hroby. Myslel si, že je zde zbytečně. Večerní zvony už dávno utichly, když zapadající slunce dopadlo do tmavých vlasů tajemné dívky a prozářilo je nádhernou mědí.. S úsměvem jí vyběhl vstříc. Procházeli se spolu mezi stromy a on nevnímal čas. Byl šťastný. A na konci dne se v jeho dlaních ocitl další darovaný kvítek, další modřinec...
V noci těžko spal, nemyslel na nic jiného než na onu dívku z kláštera.. zapomněl na písně, zapomněl na legendy.. celkem sedm večerů strávil s neznámou, celkem sedm kvítků modřince viselo svázaných nad jeho postelí. Když přišel osmý den - zvonilo zrovna klekání - nemohl se na svou krásku vynadívat.. stála opět pod vysokým stromem a čekala na něho.. ale její šaty - byť prosté, nebarvené.. ještě přesněji vykreslovali její tělo.. a těžko bylo říci, zda byla bělejší látka nebo její pleť.. ve vlasech neměla modřinec jako obvykle.. ale modrou fialku.. a do copánků po stranách vpletené dvě mladé větývky vrby.. Oči jí hořely zvláštními plamínky.
Když se jej poprvé dotkla, když poprvé ucítil její dlaň na své, projel mu celým tělem zvláštní, nepopsatelný pocit. Byl jako očarovaný, nemohl z ní spustit oči. Vedla jej k malému jezírku. V mechu pod smuteční vrbou nalezli ten den útočiště. Hrál si s jejími vlasy, hladil ji po tvářích. Při prvním polibku se mu zatočila hlava a on netoužil po ničem jiném než aby dnešní noc nikdy neskončila...
Milovali se spolu pod tím stromem. Svědkem jim byl jen starý klášter a zapadající slunce. Držel ji v náručí a připadal si jakoby mu patřil celý svět.
Když se spolu tu noc loučili, odnášel si domů fialku a větývky z jejích vlasů, černou stuhu jež měla omotanou kolem zápěstí... a pohled jejích očích na který nikdy v životě nezapomene..
V hostinci ve svém pokoji svázal všechny květiny i s větvičkami do jedné kytice a tu pověsil na zeď do záhlaví své postele.
Měl by snad spát lehkým a spokojeným spánkem, ale nebylo tomu tak. Tížily ho zlé sny, viděl v nich svou tajemnou dívku - bezvládně ležící u kmenu stromu. Nakonec usnul.
Probudil se značně zmatený. Spal celý den, nechápal co jej tak vyděsilo, nemohl si vzpomenout. Jen náhodou zavadil pohledem o květiny visící nad jeho hlavou... A málem se mu zastavilo srdce. Kvítky nebyly tmavě modré, ale krvavě rudé. S hrůzou k nim natáhl ruku, ale pod jeho dotekem se vše rozpadlo na prach. A zvony venku odbíjely klekání.
Rychle se oblékl a vyběhl ven. Neohlížel se na volání hostinského a zamířil přímo ke klášteru.
Hrozil se toho co tam uvidí. Šíleně se bál. Doběhl ke stromu kde se setkávali. Z kůry v místě, kam dřevorubci poprvé zasekli svou sekeru, prýštila míza. Kmen ležel napříč cestičkou a když padal, ještě víc pobořil zídku hřbitova. Pryskyřice byla tmavě rudá.. stejně jako květiny.
Chvilku mu trvalo, než zjistil, že to měkké po čem šlape jsou kvítky modřinců.
Padl na kolena – a pohledem zavadil o jméno vyryté v kůře stromu. Dřív ho nemohl vidět, bylo moc vysoko, schované pod listím. Ethuainnen Rheia.
Rozplakal se.
*
Ani nevěděl jak dlouho tam takhle byl. Probrala jej až leknutí, když mu čísi ruka dopadla na rameno. Nějaký stařeček se jej starostlivě ptal, zda mu není zima. Ani moc neodporoval, když mu muž pomohl vstát a odvedl jej do své chatrče v lese nedaleko kláštera. Ohřál se a dostal teplé jídlo. Pořád se topil v zármutku, byl už však trochu schopnější uvažovat. Stále nevěděl, co se stalo s jeho dívkou.. nevěděl a nechápal. Snad nechtěl chápat...
Uvědomil si že staříkovo monotonní mumlání patří jemu. Příliš jej nevnímal – do té doby, než jej ze zamyšlení vytrhlo jedno slovo. „Legenda“.
„Co jste to říkal..?“ zeptal se potichu.
„Že mi nejde do hlavy proč panský káceli stromy na místě, kterýmu se všichni odjakživa kvůli té staré legendě vyhýbali.“
„Vy víte co se v té legendě říká?“
„Vím, samozřejmě že vím... Na takový věci se nezapomíná.“
Mladík zvedl oči. „Co se tu stalo...?“
„Vyprávělo se, že mezi sestrami vychovávali mladou dívku, jež se zamilovala do šlechtice – snad šlo dokonce o následníka trůnu – a strávila s ním noc. Muž jí slíbil že se pro ni vrátí, odjel však a neměl v úmyslu tento slib splnit. Mladí páni se s chudinou nezahazovali více než jednou. Jednoho dne večer se prý nevrátila do kláštera. Našli ji pod mrtvou pod vysokým stromem – prý se utrápila – tak ji pod ten strom pohřbili. Věřilo se, že její duše vstoupila do toho stromu.“ rozpovídal se muž. Nakonec však stejně jen zakroutil hlavou. „Kdo ví co je na tom pravdy.. možná to jsou jen povídačky k tomu, aby se děti po klekání netoulali po hřbitově.“
Bard ale věděl své...