Alimra a její sbírka "I takové bývají"

K autorce Alimře mám ambivalentní pocity a dávám to často najevo. Byla jsem proto zvědavá na tu mini-sbírečku, kterou autorka nazvala: „I takové jsou.“ A jak jsem si ji tak studovala, zjistila jsem, že mi vlastně činí potěšení být v autorčině světě. Je to romantická hrdinka, je to Puškinova Taťána se svým tichým zajíkavým: „Já píši vám - co mohu více...“ Protože tyhle básně jsou jakoby intimními zprávami pro milého. Mají převážně osobní vypovídací hodnotu. Autorka se sice pokouší zobecňovat - už názvem jednotlivých básní: i takové jsou, mužům chladných žen... apod., přesto by se mi osobně líbilo, kdyby celou sbírku zahajovala báseň: Písmeno „s“ píšu zakulaceně bez špičky, která pro mě významově uvozuje všechny básně, tyhle vzkazy mužům, ale nejen jim, láskyplné a něžné.

zase píšu Vám...

protože slovo láska

psané psace postrádá ostrost hran.

(mimochodem, tady jsem si dovolila malounké zajíknutí, zatajení dechu,  protože to autorka umí způsobit). Snad jen, přece bych doporučila zbavit se toho „psace“ - stačilo by přece obejít to třeba „psané rukou“, takhle to působí jako zbytečná schválnost. Všechna sdělení jsou psaníčka pod polštář, k ranní kávě. Autorka si nic neřeší, ona to nepotřebuje, co se týče autorky, ona nemá tajemství. Když porovnávám s jinými ženskými autorkami, které rozpolceně hledají, jaké vlastně jsou, které se perou samy se sebou a se svým přesvědčením, Alimra si je jistá. Ona ví. Jen sleduje tiše ty přerody v životě ženy, dívky, od barev duhového ptáka ke kvakerské šedi všedního života - a jakoby žasla, že to nevidí i ti okolo. Sama zvedá mlhu nad lupou grafologa, motiv písma je v básních autorky vůbec velice důležitý, tichounce svému čtenáři naznačuje, na co to myslí ta zdánlivě chladná žena kováře, jak tak kouká z okna. Mimochodem, tady ten motiv žhavosti kovářské výhně a ženy, která stojí netečně u okna, zády k žáru svého muže, a vydechuje svůj vlastní žár, ten je vynikající. Alimra se dělí o to, co je pro jiné tajemstvím, tiše vysvětluje.

V básních střídá ich a er-formu. Nedokážu rozklíčovat, zda ty básně, kde autorka píše o „nich“, o „ní“, jsou takto psány náhodou, nebo skutečně znamenají autorčin odstup k popisovaným postavám.  Možná i v tom vnímám trochu svůj problém ve ztotožnění se s dílem, a když si tak studuji, která báseň mě zasahuje, a která ne, nejmíň „věřím“ těm, která píše Alimra o nich. Mohla bych věřit, že i tady  vlastně píše o sobě? Kdo jsou ty ony, které „podléhají v oparu vlastnímu obličeji?“  Jaký vztah k nim má autorka? Já tam nenacházím návod - mají mi být sympatické, nebo jsou to nějaké ludry ošklivé?

Nejslabší celkově se mi zdá první báseň: I takové jsou. Nejvíc mě oslovuje báseň „Sama sobě inkvizitorem“ a již zmíněná „Písmeno „s“ píšu zakulaceně bez špičky“, báseň „Je mi tak barevně“ bych zařadila k slabšímu průměru. Nejodhalenější a nejsyrovější se mi zdá báseň „Bez Venuše se točí hrnčířův kruh“ a rovněž báseň: „Bez vykřičníku jen do ztracena“, i když mám pocit, že se autorka té otevřenosti pokaždé jakoby zalekla a přešla zpět k poetickým manýrám. Každopádně je to milá a poučná exkurze do světa ženy, poodhaluje vnitřní svět ženy půvabné a klidné a tiše promlouvající. Nevykřikuje. Neprosí. Nelká. Nelomí rukama. Nejbolestnější, co autorku potká, je ten rok, který neúrodný byl, kdy zestárla hlína v prach a s příštím deštěm bahno vysněný tvar zanášelo. Inu, takový je běh života, a Alimra se usmívá, protože není zatím nic, co by ji děsilo. 

Metafory v básních jsou decentní, střídmé, na hraně klišé a kýče. Ty mořské hladiny, opary, skrápěné živůtky, pomíjivé plameny, z toho se běžně opupínkovávám. Ale tady jsou tak efektně poskládány do líbivého obrazce, že vlastně odpouštím ne příliš originální obraznost a slovník autorky.  Zůstává vlastně jen lehounký pocit roztrpčení, který si těžko definuji, to je ta ambivalentnost mého vztahu k autorce. Jako bych brala osobně, že mi „to dělá“, totiž že mě skoro vždycky  popudí aspoň jedním obrazem,  kterým mi kazí požitek. Vyjekávám rozhořčením nad kouřovými signály, které vysílá z paluby lodi. To prosím já, která na svých lodích umisťuji kormidlo zásadně tam, kde určitě nebývá. Teprve poté, co jsem se sama pro sebe pokoušela analyzovat Alimřinu sbírku, četla jsem kritiky pod jednotlivými díly, abych našla jen minimum záporných kritik, ale přece jen se dvakrát třikrát objevilo slovo plochost, placatost. Souhlasně jsem přikyvovala, a zkoušela jít za svým pocitem dál, a našla jsem v článku Generace, Jindřich Chalupecký, r. 1941,  tato slova:

...Kdesi za okrajem velkolepého duchovního úsilí světa vegetují veršíky a obrázky, dělané bez hříchu a bez zásluhy, bez naděje a bez vzdoru, jenom z dobré vůle, jenom z té chvályhodné dobré vůle dělat veršíčky a obrázky, neboť čím více bude veršíčků a obrázků, tím lépe bude na světě, a až budou už jen samé veršíčky a obrázky, pak bude tak krásně, můj bože...

tak tahle prosím mám chuť povykovat, když čtu Alimřiny básně, a připadám si notně nespravedlivá.

Pokud budu chtít být co nejvíc objektivní, dodám, že v tom časovém období, ve kterém se nachází nyní Alimra, kdy mi po hlavě lezly děti a své estetické cítění jsem projevovala tak nanejvýš výběrem barvy prostírání na stůl, necítila jsem žádné pnutí psát poezii. Je určitě zajímavé, že Alimra i v tomto období, v němž není prudkosti, drsnosti, intenzity, maluje své obrázky, které si nacházejí své čtenáře.

Proto napíšu své hluboké přesvědčení, víc než o autorovi vypovídá kritik, který se dopouští analýzy literárního díla,  hlavně sám o sobě.

Pravil jeden kritik, že Alimra je autorka „par excelance“ - a já dodávám, může být, může být.