O spirále a člunu

Musí to být spirála, protože je v ní znepokojivost pohybu, gradace a orientace do nebes, nádhera nekonečnosti a přitom geniální jednoduchost, jen spirála dokáže tak lehce obalit prostor, definovat a přitom nespoutat, šplhá do výšky a nás dole nechává snít…

Vstal od stolu a spokojeně se protáhl. Překročil vrstvu zmačkaných papírů, snažil se je nepošlapat i když věděl, že je, až se vrátí, sesbírá do náruče a spálí na dvoře, bude se dívat, jak svědkové jeho slepých cest hnědnou a černají a nechávají se požírat téměř bez odporu, tiše, budou praskat jen tenké naštípané třísky, pokud nějaké přiloží, aby červenooranžové divadlo trvalo déle. Oblékl se a vyrazil ven z domu a po kamenné dlažbě jeho kroky skoro zvonily, když kráčel ulicí a téměř se nadnášel, když byl myšlenkami jinde, a pak branou ven z města a lehounkou oklikou až k moři, líně se převalujícímu ve slunečném bezvětrném ránu.

Hlava je v jednom ohni, sůl, popraskané rty, pálení vevnitř, jako bych spolkl slunce, ale je na obloze, syrová ryba a studená krev místo vody a sen, při otevřených očích, pálí, ta žlutá koule, ale nemám sílu, vše se tak klidně houpá, je ticho a už mě skoro nic nebolí.

Když uviděl na hladině člun bez rybáře, zamračil se, přimhouřil oči a snažil se zaostřit, zdálo se mu, že ve člunu někdo leží a tak seběhl ze stráně a do bot si přitom nabíral jemný bílý písek, v člunu opravdu někdo byl a nehýbal se, to bylo zneklidňující a tak si sundal plátěnou košili a boty a vběhl do moře, které ho přátelsky objalo, bylo chladné a mírné, nechal ustoupit mělčinu stejně jako se vlny stahují zpět do moře,  a když ponořil pod vodu i hlavu, téměř se nechtěl ani vynořit, jak mu bylo příjemně. Neochotně si doplaval na hladinu pro nádech a pak, když odmítl hlubinu, nezbylo mu než plavat k pohupující se loďce, která na něj trpělivě čekala a něžně kolébala svůj náklad. Když se chytil jejího okraje a s  nemalým úsilím se vytáhl nahoru, aby viděl dovnitř, uviděl hubené kostnaté mužské tělo, pod nánosy seschlé soli téměř sežehlé sluncem, do nosu jej udeřil pronikavý zápach a on s výkřikem a leknutím spadl zpět do vody, ale hned se vyšplhal zpět, když si uvědomil, že muž možná žije, ačkoliv rozum jej přesvědčoval o opaku. Díval se pozorně a měl pocit, že se mužův hrudník nepatrně zdvihá a opět klesá, jen jemně, téměř nepostřehnutelně a proto si nebyl jist, snažil se soustředit na solí slepená víčka, zda se alespoň ta malinko nepohnou, ale jistoty nenabyl a tak se pokusil vlézt do loďky, ale málem ji převrhl a proto zůstal ve vodě a namáhavě se snažil loď dostrkat ke břehu.

Ještě žije. Nesu ho do města, táhnu ho od pobřeží úplně sám, jeho spečené flekaté tělo je tak lehounké, jako list papíru, jeho ruce jsou tenké hůlky, nechápu jak může žít, ale přece tam život ještě je, někde hluboko, jeho vystouplé lopatky mě tlačí do zad, snad mu nic nepolámu, snad ještě vydrží, pár nádechů, pár výdechů, do města…

Přinesl jej k sobě domů, položil na bíle povlečenou postel, mokrým kapesníkem vlhčil rozpraskané rty  a čekal na lékaře pro kterého nechal spěšně poslat a raději i pro kněze, protože zázraky se spíše nedějí.

Když přispěchal lékař s knězem, oba již ucítili smrt, ležící v domě na bílém povlečení, pro nešťastníka bylo již pozdě na cokoliv a když na něj pohlédli, oba se pokřižovali, zbožněji než obvykle a lékař zašeptal : mor a kněz padl na kolena a hlasitě se modlil za spásu jejich města. Lékař se ptal majitele domu na podrobnosti, ale udržoval od něj odstup a nenapil se nabízeného vína, v očích měl slzy, když nechával přivolat tesaře a když odešel z domu i s knězem, zanechali tam jen ty dva, mrtvého a jeho zachránce,  který smutně stál u své obsazené postele a nechápavě se díval na zavírající se dveře a pak už jen slyšel zatloukání hřebíků a zabednili mu okna i dveře a na vstup namalovali bílý kříž a pak už bylo ticho. Odešli.

Spirála je ideálním tvarem, věděl jsem to, vždycky…

Když se objevily první příznaky, přestal úplně kreslit a začal své dílo krok po kroku, kámen po kameni budovat ve své hlavě. Stavěl jednotlivé sloupy, otesával kameny a kladl je pečlivě na sebe, zdvihal lešení a opíral o ně nehotovou klenbu, vykružoval spirálu obalující celý ten nádherný prostor, vybíral nejtvrdší kameny pro svorníky a pokládal je na místo a  pak se mu zdálo, že ne horečka, ale žár ohně, který spaloval lešení jej rozpaluje, a pak, když se lešení zbortilo a svorníky se nechaly drtit a převzaly tíhu kleneb a celá stavba povstala z popela a tyčila se obkroužena spirálou až k nebesům už nebylo nikoho, kdo by ji viděl. Ne na tomto světě.