Stín minulosti

další volné pokračování série Vlkodlak s Reonaldem Trnem v čele,doufám,že se vám bude libit...

Malý klučík, ani ne desetiletý, svíral v náručí špinavý plášť a vyděšenýma očima zíral na Trna. Snažil se tomu prošedivělému muži utéct, ale on jej vždy vystopoval, ať zaběhl do tichých a zastrčených uliček, plných odpadků a nafouklých mrtvol, a nebo se schoval do pootevřených dveří kupeckých domu lemujících obchodní třídu města Bashnar, sídla hraběte Wilfreda z Muranne, vládce Trojice a pomazaného řádu Nočních chodců. Žil na ulici od svých šesti, vždycky se držel mimo nebezpečí, jenom vybíral kapsy, nebo odřezával měšce, nikdy ne něco většího, až dodnes. Vyhlédl si Trna hned z rána. Zjistil si kde bydlí a hodlal z toho něco mít. Jídlo... mňam, představil si pečené kuře a opravdové brambory...úplně mu přitom zářili oči. A taky si koupí nové šaty, boty a ten nůž, co viděl u kováře. Už ho nebudou otravovat starší kluci, však on jim ukáže! Vytasí svůj nůž a oni všichni utečou, budou se třást, před ním se budou třást a on si vezme jejich jídlo a peníze. Tak moc se na to těšil. Vše by se mu splnilo, nebýt prokleté smůly. Pozoroval Trna jak kupuje nový meč, tudíž si všimnul, kam schoval svůj měšec, pěkně naditý měšec. Přímo do tajné kapsy v plášti. Nad tak zastaralým opatřením se jenom ušklíbl. Čekal.Teď ??? Ne, ještě chvilinku. Ano teď!!! Vyběhl zpoza rohu, zrovinka když Trn zkoumal zakoupenou zbraň, popadl plášť a rychlým skokem zamířil rovnou do postraní uličky. Ještě párkrát změnil směr, proběhl pár ulic a ztratil se v davu. Plášť je jeho. A dá si kuře, koupí nůž... Jenže teď se krčil ve slepé uličce, za zády vysokou zeď a před ním stál on. Třásl se strachy, nechtěl umřít...To nechce nikdo, ale malý zlodějíček umřít musel... Nechtěl, ale musel... Druhý den nalezla městská hlídka jen zeď se šmouhami od krve a bezhlavé tělo malého dítěte...další nevyřešený případ násilného úmrtí...další zbytečná smrt...další nesplněný sen... Záblesk... Trn polekaně trhnul hlavou, když jeho dřevěný korbel zaduněl o podlahu a pivo se rozstříklo všude okolo.Hostinský jen zabručel cosi pod vousy a jal se spoušť uklidit. Neměl Trna rád, ale dokud platil...Trn se sám sebe ptal, teď častěji než kdysi, proč oni musejí umírat. Proč je zabíjíš ?? Tichý hlásek v hlavě. Možná svědomí... Proč ?? Proč umírají ??? Jsou ve špatnou dobu na špatném místě. Chabá výmluva, ale pravdivá. Odměna za vlkodlačí hlavu zláká mnohé dobrodruhy, nechtěl svědky, nechtěl, aby oni věděli. Věděli co ? Ze je zrůda, že není člověk, že je jiný...lepší, silnější, je víc než oni. Zarazil se nad touto myšlenkou, skutečně je něco víc ? ...vzpomínal. Záblesk... Kdy to bylo poprvé...bylo mu sedm a žil šťastně s rodinou v objeti údolí Mon-Matham. Úrodný kraj, pokojný farmářský život, klid a mír. Tak to kdysi cítil. Tak to cítí. Jednou, když otec odešel na jarmark do Itti-Molk, provinčního města necelých devět mil daleko, ztratil se Trnův mladší bratr. Všichni jej hledali, tehdy dítě sotva čtyřleté. Pomocníci, sousedé, rodina, bratři i sestry. Avšak bylo to marné. Chlapec byl k nenalezení. Vzpomínal, že řekl matce... " Já vím kde Elethen je mami," a ukázal přitom na protější hřeben Šedého Rysa, nejvyšší hory vzpínající se nad údolím," zrovna tam, vidíš." " Reni," matka k němu poklekla a podívala se mu do očí," tohle je vážná věc, jak můžeš vědět kde tvůj bratříček je ?" " Já ho cítím a vím, že se moc bojí," viděl jak se matce rozšířili oči. " Ty ho cítíš ? Ale jak, Reni, jak ho můžeš cítit," ptala se vyděšeně. " Já nevím, občas cítím i tebe, nebo tátu, taky sestřičky a brášky," vysvětloval," cítím i zvířátka v lese a na polích, nevím jak to dělám, prostě to chci a cítím je." " Reni slíbíš mi něco, dívej se na mne, slíbíš mi něco Reni," matka měla naléhavý výraz ve tváři, když kývnul, pokračovala," slib, že o tom nepovíš tatínkovi, slibuješ ? Víš kolik má starostí, nechceš mu přeci přidělávat další, nechceš, viď Reni ? Tak hodný kluk, teď půjdeš se strýčkem Aranem a ukážeš mu kde je tvůj bráška, ano?," zase kývnul hlavou," dobře." Viděl jak poodešla stranou a něco šeptala Aranovi. Ten jen otočil hlavu na Reonalda a několikrát zamrkal, pak zřejmě usmířen s tím, co mu Reonaldova matka pověděla, vykročil směrem k hřebenu, na který Reni ukázal. K večeru nalezli plačícího a prokřehlého Elethena skrčeného pod vyvráceným bukem... Záblesk... Bouře se hnala krajinou, blesky bičovali údolí Mon-Matham a dunivý vítr vyvracel obří stromy z jejich hlubokých a bezpečných lůžek. Jenom blázen by cestoval tímhle počasím, říkajíc si o smrt. Přesto byl Reonald tam, přímo ve středu šílené smrště. Nečekal ji tak brzy, ve svých jedenácti si myslel, ze už dokáže odhadnout, kdy se počasí změní. Zmýlil se. Teď se opíral zády o široký kmen smrku, kryt chatrným přístřeškem z větví a přemítal o tom co se s ním děje. V poslední době už dokázal vycítit kohokoliv na vzdálenost pěti mil, zesílil natolik, ze přepral i svého strýce Arana, jenž byl o dvacet let starší... viděl dobře i za šera, slyšel i nejtišší šustot veverčích tlapek ve větvích. Byl jiný než ostatní vesničtí kluci, ti si ním nechtěli hrát. Trávil svůj volný čas ve hvozdu, lovil a poslouchal. Našel si jiné přátele, vítr, který mu ukazoval směr různých vůni, zemi, se spoustou stop a také vlky. I teď se o svůj příbytek dělil se statným vlčím samcem, zjizveným z desítek bojů. Nevěděl proč, ale s vlky se cítil víc doma, než se svoji rodinou, dole na statku. Tam byl každý sám za sebe. Ale smečka, smečka je silná, tělo na tělo, loví jako jeden vlk. Nahání kořist a pak ji strhnou a roztrhají na kusy. Chuť krve, tak teplá a sladká, naplní žaludek a zažene hlad. Mnohokrát už ochutnal syrové maso... Záblesk... Proměna. Ještě dnes se zachvěje, když si vzpomene na první proměnu. Bylo to o pět let později. Válka mezi hrabětem Lofleyem z Juhanburgu a Mortimerem z Alsannai zpustošila míle a míle krajiny, která až dosud žila v míru. Jen údolí se vyhýbala. Možná to bylo štěstí, možná osud. Přesto, válce údolí uniklo, ale marodérům utéct nestačilo. Bandy zběhů napadali osamocené statky, jenž nebyly chráněny hraběcí stráží. Tu něco podpálili, tam zase unesli dceru nebo manželku, tuhle pro změnu pošimrali chasníka na žebrech poctivou ocelí. A statek Reonaldovi rodiny nebyl výjimkou. Měl to stále v živé paměti. Vlahý večer a smečka ulovila losa. Ó, jak se tehdy najedl. Plné břicho šťavnatého masa, napojen krví, spokojeně oddychoval v ubývajících paprscích zapadajícího slunce. A pak to ucítil. Matčin strach, pach cizích lidi, pach násilí... poprvé ucítil to, co dnes zná tak důvěrně...vůni smrti. Rozběhl se domů. Letěl, hnal se dolů hřebenem, jako kdyby chtěl předhonit samotný čas. Vše už bylo u konce, když dorazil. Matka ležela s roztrženými šaty na trávníku u studně. Zatnul zuby. Znásilnili ji, pak uškrtili. Pootočil hlavu a uzřel otce. Zemřel opřený o ohořelý zbytek sýpky, v těle tři šipky z kuše, ústa otevřená v němém výkřiku. Tušil, ze ostatní jsou také mrtví. Zlost, nenávist, šílenství, zabíjet, zlost, zlost. Rostlo v něm něco, co zatím neznal. Nenávist. Zabíjet. Zabíjet !!! Kdosi vyšel z obytného srubu, v ruce kuši, šipku založenou. Mířil Reonaldovi přímo na hruď. Nenávist. Zabij !!! Zabij !!! Nevěděl co se stalo, ale jeho šaty popraskaly, spadly na zem a tělo mu zaplavila nesnesitelná bolest, a šipka trčící z břicha s tím nemela nic společného, skoro ji necítil. Krev, krev, zabíjej, zabíjej pro krev !!! Jeho ruce se zkroutily, prodloužily a změnily v pracky s drápy ostrými jako břitva. Ústa měl najednou plna úzkých a tenkých špičáků. Blesklo mu to hlavou. Už věděl. Teď už věděl... Bratr vlků, ne člověk, ne vlk...z obojího část, ale žádný z nich... Vlkodlak. Zabij, nenávist, zabij, zabij !!! Vymrštil se vpřed. Jedním úderem rozpáral břicho, druhým krk. Další z vrahů vyrazil zpoza rohu, hodil kopím, ale vlkodlak uhnul. Reonald skočil, přímo na kořist. Trhal, kousal, škrábal... ještě dlouho po tom, co se lapka přestal hýbat. Tichounce seděl, přežvykoval kus masa a přemýšlel...kam jít ? Snad do hor...na sever...

---