Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seKluk s elegancí antilopy
Autor
Bucca
Seděl jsem před domem na lavičce pokryté řezbářským uměním mileneckých dvojic a nechal se opíkat sluníčkem po tváři. V očích mě štípal kouř cigarety zavěšené v mém koutku úst a já poslouchal dozvuky nedělního červnového oběda linoucí se z oken našeho domu. Sem tam se ozvaly věty typických tatínkovských hlasů jako:“Jez pořádně, podívej se co děláš! Já nevím, maminko…“ a podobně a já si tu plejádu vět, na který do smrti nikdo nezapomeneme dokonale užíval.
Pod naším barákem jezdí odjakživa tramvaj, ke které kromě chodníku, na jehož každým novým začátku je cedulka: “Chodník se v zimě neudržuje!“(mimochodem, jednu z nich mám doma pod postelí), vede i už dávno vyšlapaná cestička táhnoucí se skrz malý borovicový hájek a parčík, který je ukončen silnicí, za níž se nachází tramvajová zastávka. Kochal jsem se touto romantikou uprostřed panelákového sídliště do té doby, než kolem proběhl.
Ten kluk běžel jako vítr, když proťal mou zasněnou rozpačitost. Nohy zmítající se přes drny trávy nadnášely jeho tělo s rychlostí geparda a lehkostí antilopy. Dlouhé vlasy mu neposedně poskakovali po hlavě a v tváři měl úporný výraz plný odhodlání. V bílým tričku a trenkách se prořítil kolem mě a okamžitě si získal moje sympatie. Z dáli bylo slyšet pomalu stupňující se lomoz přijíždějící tramvaje. V duchu jsem mu začal fandit a hnát ho do cíle. Celej stadion stál a křičel! Dělej! Val! To musíš stihnout! Připadlo mi, že rychlejšího muže na světě není.
Nervózně jsem se otočil na lavičce, abych jej neztratil z dohledu, když v tom za ohlušujícího pískotu doběhl do cíle. Proběhl cílovou páskou a padl k zemi. Celej stadion ztichl, nikdo netleskal, někdo vykřikl:“PRO BOHA!“ a všichni s úlekem padli do sedadel. Já ztuhl. Zbělal. Omdlel.
Probral jsem se po několika minutách a ihned běžel na to místo. Na silnici ležela deka s tmavými skvrnami, z pod níž vylézaly rudě zbarvené kadeře kluka s elegancí antilopy. Zděšení a hrůzu ve tváři řidiče sedícího na patníku vedle dekou přikrytého bezvládného těla v bílém tričku a trenkách, stále dokola opakujícího:“…on mi tam vběhl, já…“ mám ještě teď před očima.
Vrátil jsem se na lavičku a třesoucí rukou jsem si zapálil novou cigaretu, sleduje za blikotavého modrého světla sanitek příjezd černých vozů s rakvemi. Vytáhl jsem z kapsy nůž a do lavičky chtěl vyrýt nápis:“Běžel rychleji než vítr…“. Neudělal jsem to. Jen jsem si potáhl z cigára a pomyslel si:Proč? Proč je život tak pomíjivý…
5 názorů
blacksabbath
08. 03. 2023pravda...chybky jsou už promlčené:-))))
Souhlasím, kaji se, je to šílená hrubka + několik dalších, leč nechávám tak, jak to je, jako originál sebe samého před mnoha lety ...
blacksabbath
25. 02. 2023Podle mě dobrá povídka (ale ty chybky si odstraň)
Dobrý text, ještě bych se vrátila ke gramatice, ovšem charakteristiky postav i děj jsou pěkně podané...
/např. vlasy mu neposedně poskakovali - poskakovaly/
Pro dnešek jsem si vybral tohle tvoje dílko. Super drama se špatným koncem jsi vylíčil znamenitě. Smutně poeticky.