Červený bobule

Dokázali byste zabít z lásky?

Zase sem šla tou samou cestou. Poslední dny jsem ji absolvovala až příliš často. A ve stejně blbé náladě. Se strachem a stovkou otázek a třema stovkama odpovědí. Ty keře s červenýma bobulkama - jak vypadaly trapně. Podbízely se ke kráse a zřejmě nikdo, kdo tudyma procházel, na ně neměl náladu. Ať se stane cokoliv, i kdybych touhle cestou šla za deset let, nejspíš ji budu stejně nenávidět. Byl listopad, okolo zima a jinak bych možná měla radost z toho, že přiletěly vrány. Teď mně byly vrány ukradený, stejně jako ledový vítr, stejně jako blbá cesta, stejně jako keře se svýma pitomýma bobulema. Možná už sem ztratila smysl pro krásu, možná už se nikdy nebudu radovat z maličkostí, stejně jako se nebudu radovat z velkých věcí. Možná mně do konce života už bude všechno jedno. Vešla sem do nemocniční budovy. Vždycky sem nesnášela nemocnice a jakýkoliv ústavy, protože mně připadlo, že kdyby mě do něčeho takovýho zavřeli, už se od tama do konce života nedostanu. Často se mi o tom zdály hrozný sny. Vyučit se na ošetřovatelku byla velká chyba, protože teprve potom sem si uvědomila, že takovou práci bych nikdy dělat nemohla. Dalo se zvyknout na smrad, na nechutnost celé té práce, i na smrt. Ale vadily mi ty budovy jako celek. Připadala sem si jako zvíře, který když zavřou do zajetí, okamžitě uhyne. Proto vejít do nemocnice vyžadovalo velký úsilí. Ale i to mi teď bylo jedno. Prošla sem dlouhou chodbou a na sesterně sem nahlásila, že jdu na návštěvu. Otevřela sem dveře a přešla ke Gasově posteli. Usmál se a pozdravil mě. Nebylo na něm vidět žádný napětí, nic. Chytla sem ho za ruku. Byla bez života, mrtvá a ochrnutá stejně jako celý tělo. Už sem se ani neptala, proč se to stalo zrovna jemu. Bylo mi to jasný. Byl to trest pro mě. Cítila sem takovou samotu, že sem chtěla odejít s ním. Dlouze se mi díval do očí. "Promiň, že sem tě o to prosil. Musí to býto pro tebe hrozný." Odmlčel se a pak pokračoval. "Ale doufám, že to uděláš." Pokývala sem hlavou a vyhrkly mi slzy. "Chtěl sem toho tolik říct, ale... teď nevím." Utřela sem si nos do rukávu. "Já vím, zlato. My bysme spolu dokázali věci. My bysme jim ukázali." Pokusila sem se o úsměv. Zase sme se na sebe dlouho dívali. Pak řekl: "Udělej to. Prosim tě." Podívala sem se do země, jako bych tam měla najít odpověď, jestli to mám udělat nebo ne. Stejně sem už byla rozhodnutá. Vyndala sem stříkačku s tím svinstvem. Naštěstí měl pěkný žíly, takže to šlo dobře. Chytla sem ho za ruku. Za chvilku zavřel oči. Ještě chvilku sem u něho seděla a potichu brečela. Pak sem mu dala pusu na čelo a odešla sem. Šla sem zpátky tou cestou plnou listí a pro slzy sem neviděla ani červený bobule. Věděla sem, že tudy procházím naposledy. Večer sem přišla do hospody. Všichni se na mě sesypali. "Tak co?" Ptali se a řvali jeden přes druhýho. Na chvilku zavládlo u stolu strašný ticho, než sem se zmohla na odpověď. "Je mrtvej. Dokázala sem to." Zase nastalo ticho. Pak cinkly půllitry a pár lidí se slzama v očích povstalo. "Tak na Gase." Pustili sme pár smutných písniček do jukeboxu. Nenáviděla sem ty lidi. Pro ně to nic neznamenalo. Byl to pro ně jenom kamoš. Nedokážu vůbec slovama vyjádřit, co znamenal pro mě. Cítila sem se tak strašně sama. Objednala sem si tři vodky a vypila je všechny naráz. A bylo mně to všechno jedno.

---