Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seČervence
Výběr: prenatal, dream, Print, sidonia, Jinovata
04. 05. 2005
14
0
4306
Autor
egil
Červenec
rozlil kuličky rtuti, zmáčené v bezmračné obloze jedli jsme sladkosti z přízemí lesa, rty modré, jazyk modrý, jako by snil utopenec o vodě a lesu se zdály borůvky, slunce lámalo teplotní rekordy, ztrouchnivělé kmeny, do sklenic jsme sbírali – den co den a brzy ráno – sladkosti z přízemí lesa, kde sny houstly ve dvou tělech, Sylvie měla hlad, a tak jsme šli domů, ale Jirka nešel, u Hadí chaty stál s rozporkou, číhal, i když tam žádná chata nestála, slunce bylo provazochodec, chodilo po hřbetech zmijí, mezi všemi jeho barvami byl Jirka, ze zubů tlačil jed, až jednou ho uštkla Zmije
pitomá! křikla babi na Sylvii – to když se Sylvie vysmála Jirkovi, že ho nechce, a on odjel, ani se s babi nerozloučil, přitom nikdo nevěděl, jestli se vůbec vrátí, na plotně stál rybízový koláč – znovu byl červenec – , se Sylviíí jsme ten koláč jedli, i když byl vlastně pro Jirku, do toho přišla babi 'Ty zmije pitomá!' zakřičela, díval jsem se na obrázek dědy vedle dveří a na chvíli věřil mámě, která kdysi říkala: 'To ona ho tak trochu zabila' , ale babi po chvíli odešla a se Sylvií jsme Osaměli
za městem, kde kde země byla prodřená, kde kolena kopců nakrčil – jakýsi prvohorní obor, Jirka a Sylvie: maličcí z výšky dvou myšlenek, které se vznesly nad jejich hlavy: Sylviina v sojčím peří, Jirkova: holub šedivák, Sylvie se smála, výbuch smíchu ji trhal ve rtech, Jirka rudnul, pod tváří krvácel, ona: odchází, on: stojí a zapouští kořen, on: po kořeni prázdné místo, to zeje, bude – Bez výplně
vykuchám rádio, vyjmu cívky – útlé hádky: vnitřnosti prvního polibku, reproduktor, tranzistory – vše neústrojné, co hudbu znovu nerozdýchá, roztřídím prošlé dopisy – budou jak omítka odprýsklá od hlasu – vysídleného, zbořeného, Jako by nikdy nebyl
červenec modrých jazyků,
zmijí a Jednou
našli jsme na půdě kočičí pelech:
koťata s nárokem na místo v prostoru menším než
polínko anebo ryba,
snad Jirka do sudu dělohu dušení
zanořil, že Sylvie plakala – jazyk modrý:
Sylvie v slzách topená,
Jirka jdoucí po břehu: Netečný
čas nebyl, když jsme se líbali,
na stole krvácel rybízový koláč a nůž byl o krev Raněný
ret se mu ve tváři zapříčil, když odcházel jako naposledy ? Beze slov
Sylviin smích – –
Ten začátek mi přijde slabší. Je z něj cítit, že ještě dost dobře nevíš, jak se rozjedeš, ale těšíš se na to... a tak jedeš obrazné cvičení... které už od druhého odstatečku přineslo své plody: tex čne chvátat až čtenáře uchvátí. Pamatuji si že stejný problém s přirozeností začátku jsem měl i u minulé tvé prózobásně. Snad by to vyřešilo to, kdyby ses rozjel. Vysloveně si ta forma říká o deset básní stejným způsobem které tvoří ucelený svět. Bylo by na co navazovat a tak by rozpaky opadly. Nemyslím tím jen rozpaky čtenáře: zdá se mi, že byly i tvé. Ale co já vím, co vidím... ;-) Mimochoedm mě to taky připomělo Hrubína.. Romanci pro křídlovku. je to zajímavá forma, moc zajímavá. Myslím, že bys tohle měl osolit, rozpracovat, přidat, hurá
a to já zas zapomněla, co se skrývá pod názvem, a myslela, že je to nějaká nová inspirace Hruškou :-))
***!
no to snad ne.. žasnu.. nádhera... nádech... a výdech až na konci.. brutalita
*tv
slonovina2
04. 05. 2005slonovina2
04. 05. 2005
a obrázek
tak tohle je hodně dobrý, egile egile, já už vím, co mi to připomnělo - Hrubínovu Zlatou renetu, ta práce se vzpomínkou a melancholie přítomnosti a jak se to tak pospojovává, jen jsem mrkla, ještě se vrátím:-)
vážně mě to vzalo, jde z toho strach a nechce se mi přemýšlet, abych neporušila atmosféru a krásný dojem*