Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seMedvídci jisté barvy
Autor
Alojs
Ohněm sežehlou místností se rozlehl hlasitý výkřik. Výkřik symbolizující první náznak ztráty odporu vůči nevyhnutelnému příchodu Svobodné říše.
„Já už nechci," zaprosila. Oči měla utopené v slzách, tvář rudě vymalovanou a končetiny jako by zavěšené na tenkých provázcích.
Zrentgenoval jsem ji pohledem od hlavy až k patě a nevěřícně zakroutil hlavou. „Všichni padnou... Ještě nikdo naše mučící praktiky neustál. Ani Krokodýl..."
„Je tvrdá," ozval se Pozorovatel, „ale ještě bych na ni přitlačil. Tohle ženský uměj. Falešně se přetvařovat..."
Poslechnuv si maturantův nepřímo navržený rozkaz, na malou chvíli jsem svůj zrak upřel do protilehlého koutu místnosti. Zamyslel jsem se...
„Tahle povídka má být krátká, tak dělej!" připomenul mi nadřízený.
Jakmile jsem z omítky vykoukal veškerou žlutou barvu a zaplnil okolí dostatečným množstvím "němého" oxidu uhličitého, vyšel jsem vstříc "připomínkovému vyslyšení". „Lamou... tohle všechno teď může skončit... Stačí když přiznáš svou chybu a řekneš, že ji miluješ!"
„Ale já ji nesnáším!"
Lamou si stála za svým... Náš názor se jí očividně příčil.
„Dost už bylo ohleduplného chování!" přihlásil se o své slovo opět Pozorovatel. „Lojzo, přines ze skladu další gumové medvídky! Ukážeme ji, kdo je tady pánem situace!"
Výhružka s želatinovými zvířátky se ujala ve zlomku vteřiny. Po jindy vzpurné a nezlomné Lamou jako by se slehla zem!
„Já už nechcu další medvídky... nechcu, nechcu, nechcu!"
Zastavil jsem se a natočil se čelem k Pozorovateli. „Mám pro ně jít?" zeptal jsem se pro jistotu.
„To záleží na Lamou..."
Námi trýzněný objekt se dlouho bránil nevyhnutelnému. Matrixovsky rozmáchlý boj, který ve svém nitru svedla, byl opticky zřejmý i navenek. Dlouho odolávala a kopala nohama... dlouho se vzpírala naší dokonalé ideji.
Samo sebou, že její vleklý prostoj nakrknul přihlížející pozorovatele: „Lamou, dělej! Tahle povídka má být krátká!!!"
Lamou překvapivě neprotestovala. Koneckonců na to ani nebyl čas...
„Dobrá," vypustila ze svých vygumídkovaných úst, „tak já to řeknu..."
Snad zmámeni vidinou, že se naše řady brzy rozšíří, chovali jsme se s Pozorovatelem jako nepříčetní. „Ano! ... Ano! ... Ano!" křičeli jsme z plných plic.
.
.
.
.
.
A PAK TO PŘIŠLO.
Sice to zase trvalo o něco déle, než by bylo z hlediska délky písmácké prózy vhodné...
...ale pak to konečně přišlo a Lamou svou větu dokončila:
„Miluju růžovou! Miluju růžovou!!! Slyšíte mě?!!!!!!!!!!!!!!! Miluju růžovou!!!! Miluju růžovou!!!! Miluju ji!!!!! ... Jen růžová to může být... tydydadadydydada..."