závist

Závist

Její nažloutlé vlasy se v rytmickém kývání hlavou měnily na slunci v zářivě zlatou a já si přála jediné. Ustřihnout jí je. Ne kvůli zlobě, zášti, nenávisti, ale kvůli tomu, jak by se asi tvářila, kdyby zjistila, že její nádherná zlatavá hříva už není. Tedy je, ale v mé ruce a už jí s ní ani jediný vlas nespojuje. Možná by mě probodla pohledem oříškově hnědých očí a posléze i nůžkami, které by mi vyrvala ze zatnuté pěsti. Probodla by mě a já bych padala, padala na zem, v ruce chomáč jejích blond vlasů. Cítila bych jak jsou po všech těch melírech vysušené a zničené.

Dopadla bych, ona by vytrhla mé polomrtvole pár těch pramenů z nádherných vlasů, které já nikdy neměla.

Chomáč vlasů žlutých jako seno v měsíčním světle, které se mi už nezdají ani jako dobrá záminka k úmrtí. Cítím, jak mi nebije srdce. Už dávno s pláčem odešla, brečela doma na posteli, šla do kadeřnictví, kde ji ze zbytku zlatých, heřmánkem provoněných vlasů vytvořili nádherný účes. Závidím. Až za hrob.