Preclík (pokračování vdolku, ale jinak zcela samostatné dílo)

Preclík

"Vaše výsosti... Vaše výsosti !"

Vzbudil jsem se. "Ano ?"

"Promiňte, že vás ruším ve spánku, vaše výsosti. Ale poslali mne za vámi, že prý se vyskytly nějaké problémy s platbou za ubytování..."

"Opravdu ? Ale vždyť jsem si předplatil..."

"Doba pobytu vámi předplacená už bohužel včera uplynula, vaše výsosti. Pravděpodobně bude nutné, předplatit si dalších několik dní pobytu dopředu anebo zaplatit za dnešek a odejít. Máte u sebe nějaké peníze ? Nebo se máme obrátit na banku...?"

"Podívám se..." Prohrabal jsem si kapsy. "Oh, asi se budete muset obrátit na moji banku. Vyberte všechny peníze a předplaťte tolik dní, na kolik to bude stačit."

"Dobrá, v pořádku, vaše výsosti. A ještě je tu bohužel na vás jedna stížnost z vedlejšího pokoje."

"Opravdu ? Kdo tam bydlí ?"

"Teď už nikdo, vaše výsosti. Bydlel tam jeden pán a stěžoval si, že z vašeho pokoje vycházý silný zápach. Přestěhovali jsme ho do jiného patra."

"To nechápu. Nikdy jsem si žádného zápachu nevšiml..."

"Já také ne, veše výsosti."

"A jiní sluhové ?"

"Nikdy jsem se o tom s nimi nebavil, vaše výsosti. Ale jsem přesvědčen, že si také nikdy ničeho nevšimli."

"Kdy bude večeře ?"

"Patrně myslíte oběd... Bude hned, vaše výsosti. Nevadí vám ty mouchy ?"

"Myslíte ty masařky ? Nevadí..."

"Kdyby vám začali vadit, tak řekněte, vaše výsosti. Přinesl bych vám sem masožravou rostlinu."

"Děkuji, zatím není potřeba."

Odešel. Procházel jsem se chvíli po místnosti. Pak jsem si postavil židli k okénku a díval jsem se na dvě hvězdy, které jediné byly vydět. Pak je asi zakryl mrak, protože najednou už vidět nebyly. Dal jsem židli doprostřed pokoje a sedl si na ní.

Vzbudil jsem se. Dveře byly pootevřené. Podíval jsem se na chodbu. Nikdo tam nebyl. Vyšel jsem z pokoje a jen tak, vlastně nevím proč, jsem otevřel vedlejší dveře a vešel dovnitř.

"Je tady někdo ?"

Ozval se ženský hlas : "Zavřete dveře..."

"Ne... to bych se pak už nemohl dostat zpátky na chodbu."

"Tak vyjděte ven a zavřete dveře..."

Chvíli jsem váhal. Pak jsem zavřel dveře.

"Už jsem je zavřel."

"Opravdu...? Jak se chcete dostat ven...?"

"Dřív nebo později přijde sluha, ne ?"

"Už tu dlouho nikdo nebyl."

"No vidíte... Takže už brzo přijde."

"Anebo nepřijde..."

"Jak dlouho už tu nebyl ?"

"Nevím, ztratila jsem pojem o čase."

"Kde jste ?"

"Proč se ptáte...?"

"Abych si nesedl příliž blízko..."

"Na židli, pod oknem."

Sedl jsem si u dveří. Chvíli jsme mlčeli.

"Slečno... Jak jste dlouho v tomto pokoji ?"

"Nevím."

"A nevíte, kdo tu byl před vámi ?"

"Ne..."

"A necítila jste někdy nějaký zápach ? Třeba z vedlejšího pokoje..."

"Ano... Ale to už je dávno..."

"Jak dávno ?"

"Nevím."

"A teď necítíte žádný zápach ?"

Bylo slyšet, jak se zhluboka nadechuje.

"Ne..."

Odmlčeli jsme se. Po chvíli začalo něco praskat a křupat.

"Co je to za zvuk ?" zeptal jsem se.

"Pojídám preclík."

"Aha... v tom případě dobrou chuť."

"Děkuji..."

Chvíli jsme zase nic neříkali. Představoval jsem si, jak asi může vypadat. Modré oči, hnědé vlasy, hubená. Velmi krásná. Ale pak jsem si ji představil o něco méně krásnou, abych pak nebyl zklamaný, až bude světlo.

"Slečno..."

"Ano ?"

"Kolik je vám let ?"

"Nevím... Nevzpomínám si."

"A kolik vám bylo, když jste sem přišla ?"

"Dvacet osum."

"A jste krásná ?"

"Krásná ? To já nevím... Proč se ptáte ?"

"Abych věděl, jestli si vás mohu představovat krásnou..."

"Proč byste nemohl ?"

"Abych nebyl zklamaný, až vás uvidím..."

"Klidně si mě můžete představovat krásnou. Zklamání v tomto případě nebývá nijak zvlášť nepříjemné."

"Tak dobrá... A nevzpomenete si, jestli vám někdy nějaký muž řekl, že jste krásná... nebo pěkná...?"

"To si opravdu nevzpomínám... Ale možná... Možná mi jednou jeden muž něco takového řekl."

"Ano ?"

"Bohužel si nemohu vzpomenout, jak to přesně řekl... Je možné, že jsem si to jenom vymyslela."

Pak jsme se znovu odmlčeli. Když jsem ji pak znovu oslovil, už mi neodpověděla. Ani na opakované vyzvání. To mě přesvědčilo o domněnce, že je mrtvá. Šel jsem k oknu. Po chvíli jsem ji v té tmě nahmatal, ležela vedle židle. Byla už docela chladná. Vzal jsem jí do náruče. Nebyla tak krásná, jak jsem si ji představoval. Mohla být vysoká tak šedesát centimetrů. Měla velmi tenké končetiny a velkou hlavu v poměru k tělu. Prsa měla jakoby splasklé. Měla velmi řídké vlasy. Položol jsem ji zpátky vedle židle a šel jsem ke dveřím. Sedl jsem si, čelem ke dveřím a čekal na sluhu. Čekal jsem dlouho. Několikrát během té doby bylo světlo. Neotočil jsem se ani jednou. Představoval jsem si, že má velmi krásný obličej.