STŘEDOHORSKÉ LOUKY - 11. 6. 2005

a červen promluvil paletou barev....

STŘEDOHORSKÉ LOUKY - 11. 6. 2005

Sobotní ráno se mračilo až běda. Přesto jsem nasedla do vlaku směr Lovosice. Cestou jsem pozorovala nejen krajinu, ale i pestrou květenu podél kolejí, to je zvláštní kapitola, která by snad zasloužila samostatnou botanickou studii. Oblačnost se postupně trochu protrhala.

Naším cílem byly Moravany, odkud jsme se chtěli jít k vodopádu na Mlýnském potoce.
Cesta zarostlá vysokou trávou po dešti mokrou nás odradila, takže jsme se trochu odklonili a vydali se po silničce, vedoucí do obce Dolní Zálezly, která vedla po okraji lesa, po pravé straně louka, v ní tu a tam keře a stromy. Před námi se rozevíral nádherný pohled do kraje. Pod námi je hluboké údolí Labe a na jeho pravém břehu se zvedají kopečky středohorské, z nichž nás zaujme dominantní Deblík (s nadmořskou výškou 459 m a vlevo na obzoru Hradiště a Holý vrch. Vpravo se tyčí Kletečná do svých 706 metrů nad mořem.

Vrchy porostlé většinou listnatými stromy jsou jakoby kadeřavé, svěží zelené, stejně tak i louky. Poměrně studený vítr prohání mraky po obloze a nálada krajiny se mění podle toho kam právě dopadají sluneční paprsky, pod jejich doteky jsou vrchy plastické, jejich dramatičnost vyniká.

Malebnost krajiny dotvářejí louky, které jsou překvapivé svojí pestrostí snad na každém kroku.Tráva je dost vysoká, už má na květ, všímáme si grafiky květenství kostřavy, lipnice, psárky, bojínku.... Z trávy radostně vykukují žluté květy kozí brady, které se ve větru kývají. Doprovází je modrofialová šalvěj luční. Ve stejném odstínu barvy je vikev, která vytváří v louce celé ostrůvky. Na okraji lesa nás zaujme koberec kakostu krvavého, jehož název tak trochu vypovídá o barvě květu. Další zajímavou rostlinou je růžová večernice vonná. Nenápadné jsou modravé kvítky rozrazilu, ojediněle pomněnek, které tu skoro zanikají, zatímco drobné bělavé kvítky macešky rolní tak trochu svítí. Začínají kvést žluté mochny, objevujeme světle fialový chrastavec, temně růžový hvozdík, modrý zvonek broskvolistý, krásným modronachovým květem se může pochlubit hadinec obecný. Místy už kvete i bílý řebříček. Prohlížíme si krásné chlupaté růžice listů divizny. A modré svícny květů zběhovce ženevského.Ozdobou louky je i jetel zlatý a jetel horský s nápadným tmavě růžovým květem.

Naše cesta se prudce svažuje do údolí. U silnice ve štěrku se uchytil rozchodník ostrý, který se doslova plazí po kamíncích a kvete sírově žlutě, zatímco rozchodník velký se svými tuhými listy stojí zpříma a na květ čeká. Svlačec rozevřel své narůžovělé kalíšky proti slunci.... Nechybí tu ani bodláky. Ozdobou louky je jetel zlatý a tmavě růžový jetel horský. Jsme tou krásou kolem nás unešeni. Barvy jsou doprovázeny i hudbou - sólistou je strnad luční, kterého tu a tam zahlédneme a ještě pěnkava.

Zahlédneme štíhlého menšího broučka s červenými krovkami, v trávě poletuje drobný hmyz, zaujmou nás malé můry a dokonce se objeví i tři motýli k naší velké radosti - dva hnědaví okáči a modrásek. Tak přece jen snad jsou, ale dnes je opravdu zima - "ani motýla by nevyhnal".
Určitou zajímavostí je místy načervenalá železitá půda.

Nemohu zapomenout ani na kamení, které nás tu jen tak tiše doprovází ve skromných šedavých tónech - vždyť ono své barvy už dávno předalo dál. Sluníčko se snad definitivně ujalo vlády, takže se vracíme do Moravan a znovu zkusíme cestu k vodopádu. Tráva trochu vyschla, takže jsme došli v suchu. V lese nás uvítaly kokoříky a listy konvalinek.

A před námi už je vodopád, který tu zurčí v několika kaskádách. Chvíli tu postáváme, díváme se a nasloucháme věčné hudbě vody a kamení... a někde v mé mysli zní tóny Beethovenovy, tentokrát sedmé symfonie.

---