S tou klikou je něco v nepořádku

Když jsem byl malý… no dobře, je tomu už šest let… zastihla mě velmi zákeřná úchylka (ani nevím, jak bych to měl nazvat). Nemoc, jež v mém v životě vyplnila necelý rok, se projevila v přehnané péči o hygienu. V praxi to vypadalo asi tak, že jsem skoro celé dny proseděl/prostál v koupelně, dře si zde ruce doslova a do písmene až na kost. Když si dnes vybavím ty šíleně hororové okamžiky, kdy se mi poštěstilo otřít o nějaké to cizí těleso a já hned propadal panickému strachu, že teď už to mám sečtené a že smrtelná infekce je již tzv. v zatáčce, polévají mě litry studeného potu.

Jak už jsem ale napsal, toto období mám zdárně za sebou, a když tak vlastně přemýšlím a vracím se do minulosti, ani si nevybavuji, jak se mi z toho všeho podařilo vycouvat. Každopádně si velmi dobře pamatuju na to, jak se má tehdejší kožní doktorka marně snažila nalézti příčinu věčně zkrvavených rukou. Se svým problémem jsem se totiž nikomu nesvěřil, hlavu maje pomatenou v důsledku víry, že tak činím v zájmu rčení „čistota – půl zdraví“.

V posledních dnech jsem ale zjistil, že to, co mě tolik trápilo před několika lety, je dost možná dědičnou záležitostí. První základové kameny tohoto „prozření“ byly položeny před necelým měsícem, když jsem se takhle procházel bytem a nahlas si zpíval písničky skupiny Chinaski (trénuju na příští SuperStar a začínám těmi lehčími sousty). Tehdy jsem prvně zbystřil bráchu, jak se snaží na záchod dostat tak, aniž by holou rukou uchopil kliku.

Po takřka minutové studii plné krkolomných pokusů, jež by se dala nazvat „Kterak jsou na nic improvizované prostředky“, se ve mně probudilo cosi jako lítost a nepřemýšleje dál nad tím, co se tady děje, svému sourozenci jsem pomohl.

Mnohem větší zaskočenost mě tak zastihla až večer, když se mi poštěstilo zaevidovat tentýž jev, s toutéž osobou v hlavní roli. To už jsem němým nezůstal a s vhodně pokřiveným obličejem začal danou záležitost řešit.

„Co blbneš, vole?“

„Co bych dělal? Jdu na hajzl,“ zněla bráchova odpověď. No jo… že mě to nenapadlo…

„A proč se snažíš ty dveře otevřít nohou??? Si cáklej, nebo co?“

„Ta klika smrdí…“

Petrova jednoznačná odpověď mi málem odrovnala bránici, a než jsem se stačil stabilizovat, bráchovi se konečně podařilo vniknout do methanového prostůrku.

„Ta klika smrdí???“ nepřestával jsem se divit.

Patřičně „sourozenecká“ odezva přišla po jakémsi předložkovém pšouku: „Si čichni, ty debile.“

Těžko říct, proč jsem tehdy nedbal bráchovy výzvy a na základě přirovnání k debílkovi nevyvolal „uspokojující“ hádku plnou barvitých nadávek – dost možná za to mohla má tehdejší zvědavost. A tak - jakožto chrabrý hrdina bez bázně a hany, který nenechá jediný problém bez povšimnutí – vyslal jsem svou hlavu do bezprostřední blízkosti „obviněné“ kliky. Aniž bych však stačil řádně roztáhnout nozdry, dveře od záchodu se z nenadání rozrazily a já tak dostal jedinečnou příležitost přesvědčit se o tom, jak velkou kapacitou má ústa disponují a jestli se do nich vleze klika celá, anebo ne…

***

Že se s bráchou vzájemně popichujeme, že se posíláme do černých míst a že se jednou za čas, když kalich s trpělivostí přeteče, i popereme (mohlo by se zdát, že bych měl mít navrch, ale zákeřnosti jako kousání a škrábání dokážou karty obrátit), to není v rámci sourozeneckých vztahů nic překvapivého. A v poslední době se v tomto ohledu nic nezměnilo. Naposled mě bráška doběhnul, když mi začal posílat anonymní výhrůžné sms-ky… Představa, že jsem někoho namíchl natolik (aniž bych věděl čím), že mě chce zkopat do krychle, mi velmi „zpříjemnila“ brzké sobotní ráno a věřte…

Měl jsem o čem přemýšlet. Třeba kde seženu peníze a tak...

Když jsem nakonec Petra načapal, jak se mi pokouší odeslat další sadu „optimistických“ zpráv, ihned mi bylo jasné, že Impérium bude muset vrátit úder. Jakožto člověku pohotovému a zákeřnému (když na to dojde :-)) mi netrvalo dlouho, abych ve své kebuli něco vymyslel. Stačilo si uvědomit pár souvislostí a nápad byl na světě.

V rámci proveditelnosti se nejednalo o nic náročného, takže můžete následující popisek chápat jako velmi účinný recept na kanadský žertík. Ať už dotyčnému klika smrdí, či nikoliv.

Byla zrovna sobota a brácha ten den proseděl vyloženě u televize, zrakem hltaje fotbalové přenosy z prestižních evropských lig a pak samozřejmě nějaké ty šoty z NHL. Celý víkendový den se tak nesl ve znamení obrovské příležitosti, jež z plna hrdla křičela po využití. Někdy před obědem jsem se konečně odhodlal a po vzoru Jamese Bonda se nenápadně proplížil do kuchyně, přesněji ke zdejší chladící svatyni. Dávaje si obrovského majzla a maje uši nastražené jako králík, pomalu jsem otevřel vrátka, hbitě se zmocnil čokoládové pomazánky a prstem nabral její nemalé množství.

Brácha se i nadále bořil v křesle a nijak nejevil zájem o dění ve vedlejších místnostech – a to mi nahrávalo. „Ošacen“ pouze ve slipech a s prstem od hnědé hmoty jsem se pak vydal na naše slavné WC. Samo sebou, že okolí si toho muselo být vědomo.

„Jdu na záchod,“ zvolal jsem, jako kdyby se jednalo o nejvýznamnější událost roku.

Bráchova odezva mě nepřekvapila. Přesně takovou jsem totiž očekával.

„A co jako?!“

Dokonale izolovaná místnost se stala mým azylem na celých pět minut. Herecká etuda na téma „Sedím na záchodě a předstírám něco, co nedělám“ se mi skutečně vydařila a při jejím provádění jsem využil všech dostupných prostředků (toaleťák, časopisy a tak).

Po oněch pěti šedesátisekundovkách nadešla fáze poslední a já konečně opustil klaustrofobicky laděný prostor. S hnědou čmouhou na zadku jsem pak zavítal na návštěvu k bráškovi a vědomě si sedl přesně před něj.

Cílená reakce se dostavila s rychlostí vyhladovělé pumy. „Ty praséééééé!“ vyjekl brácha, „ty sis neutřel prdel!!! Máš tam hovno!!! Ty jsi hovado!!! Áááááááá!“

Ve chvíli, kdy se brácha začal klidit z mé bezprostřední blízkosti, aby se náhodou neušpinil, provedl jsem něco, co ho skoro úplně odrovnalo.

Podíval jsem se na svůj zadek, nabral si hnědou hmotu na prst a pak si ji vložil do úst. Vše jsem zpečetil „vtipným“ dodatkem.

„Máš pravdu… je to hovno!“

Bráchu jsem ten den už neviděl.