Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seJe tu mezi námi
03. 07. 2005
4
0
4350
Autor
Micro
Nebojíme se smrti, ale toho, kdy a jak nás překvapí.
A co je podle tebe smrt? Jakmile nastane smrt, znamená to pro tvůj intelekt nebytí.
Smrt je terminus technicus, takový to lidský označení konce života. Tak to beru já. Možná jsem měl napsat umírání a ne smrt.
Asi jo, protože stejný terminus technicus je i nebytí. A nebytí je v podstatě vlastnost smrti.
pozorovatel
11. 08. 2005
Podle toho, z jakého hlediska to bereš. Pokud to bereš z hlediska vlastního intelektu, nebytí určitě existuje, je to opak bytí, tedy to, co následuje ve chvíli, kdy tvůj intelekt zaniká. A ten zaniká se smrtí. Pokud to bereš trochu jinak, nebytí neexistuje, protože jsme všichni nesmrtelní, jako součást lidstva, ale mezi tuto nesmrtelnost nesmíš počítat vlastní intelekt, protože ten samozřejmě nesmrtelný není, podléhá nebytí. Nebyl před tvým narozením a nebude po tvém "odrození"=smrti.
pozorovatel
11. 08. 2005pozorovatel
11. 08. 2005
Je to název něčeho. Je to slovo, a všechny slova jsou výmysly člověka. Ale pod tím slovem se skrývá jistý význam a pak se dá v jistém směru říct, že intelekt=já a já se smrtí zaniká. Nebude. Proto bych na původní otázku odpověděl, že nebytí existuje. Jaký máš ty názor?
pozorovatel
11. 08. 2005
Vzhledem k tomu, jak jsi sám řekl, intelekt=já=uvědomění existence=mozek o sobě ví. Co je to mozek? Je to "věc", která "funguje" určitým způsobem. Ten způsob se "zprovozní" (myslím, že je to tak) pár týdnů po vzniknutí (vzniknutí - myslím tím splynutí spermie a vajíčka). V té době začne být ta "věc" aktivní, vzniká vlastní já. Z toho je zcela logické, že tato "věc" doopravdy zaniká tehdy, kdy nastane smrt a kdy mozkem neprochází žádné impulsy - mozek je mrtvý. To se dá dokázat. A vzhledem k tomu, že zemře mozek, zemře tím i naše já, intelekt--> nastane nebytí. Pro mě je tedy otázka, jestli intelekt zaniká, zcela jasná. Zaniká. Zanikne mozek, zanikne intelekt. "Věc" přestane fungovat, z živých tkání se stanou neživé. Naše já už není, nemá kde být.
pozorovatel
11. 08. 2005
V podstatě je to tak. Ale to nic nemění na předešlých úvahách. "Já" je vlastně jednečné, jako je jedinečný každý mozek, každá ta "věc". Tím "já" nazýváme uvědomění si sama sebe, a sebe sama si můžeme uvědomit jen díky mozku. A lidský mozek vzniká v určité fázi vývoje člověka. Do té doby vlastně sebe sama nevnímá (těch pár týdnů po tom, co splyne spermie s vajíčkem), protože v něm není nic, co by sebe sama vnímalo. V podstatě bys mohl žít jen jako samotný mozek. I pak bys mohl mluvit o intelektu a vlastním já, kdyby to bylo samozřejmě možné, ale to není...
Zlý_wětry_vod_řeky
02. 08. 2005
Já se nebojím smrti, bojím se umírání, myslím, že o překvapení ani tak nejde. A kdy?, to už vůbec nemá cenu řešit, pokud člověk není nevyléčitelně nemocnej. Myslím, že můžeme závidět věřícím, když si říkají, co se mi může stát, Pane, nebojím se smrti, když ty jsi se mnou.., za podnět k zamyšlení - T
Máš pravdu s těmi věřícími, určitě je snadnější, když (samozřejmě upřímně, z hlouby duše) věříš, že potom něco bude, nějaký soud a třeba i nebe... No jo, ale dnes abych v tohle všechno upřímně věřil? Nevím, snad to ani nejde... (ano jde, ale hodnotím to z mých vlastních pocitů a z takových si zkrátka nedovedu představit, že někdo upřímně věří, protože je to všechno vlastně pohádka, pohádka vypravovaná tisíce let, pohádka tak mocná, že ji stále dost lidí věří... tím neříkám, že je to špatně, spíš naopak, je dobré v něco věřit; ale já nedovedu věřit v poslední soud atp., to už mi je sympatičtější Schopenhauerova teorie o nesmrtelnosti, vlastně jsme všichni nesmrtelní, v jistém směru...)
Jasně... ale v tom to možná je, co když tě smrt překvapí ve chvíli, kdy to nebudeš čekat? V dnešním světě člověk neví. Poslední dobou se mi bohužel stává, že se občas zamyslím a najednou dojdu až k tomu, že je to všechno stejně strašně relativní. Každou chvíli se může stát tolik věcí, který ti můžou během chvíle tak zamotat životem, že je to až k pláči. Poslední dobou mě zasáhlo několik zpráv (z "domova" i ze světa) a tak nějak mi všechnbo přišlo velmi chatrné. Kolikrát se ani nenaděješ a smrt tě přakvapí, přemůže. A já jsem postupně zjistil, že se toho vlastně ve skrytu duše bojím. Vždyť můžu jít zítra po přechodu, může mě srazit auto, může se stát dalších milion věcí. A ty věci já neovlivním. Jasně, jak říká Schopenhauer, smrt se nás netýká - s touto teorií mimochodem v podstatě souhlasím -, ale i když se netýká každého z nás jako subjektu, týká se minimálně našeho okolí, které by tím případně zasáhla. A to mi je taky líto. Já vím, takhle přemýšlet nemám... a většinou tak ani neuvažuji, ale mám takové chvilky.
Já právě ta možné nebezpečí vidím předem a bohužel nemyslím právě na sebe, ale na to okolí (co kdyby se mi něco stalo? co kdybych třeba zemřel? mně už to bude jedno, jak řiká Schopenhauer, nebude mě to trápit jako mě netrápí to, že jsem nebyl v minulosti; ale jde o to okolí, to by to asi trápilo a už na to teď musím myslet), i když občas je to až směšný, ale prostě mi všechno přijde až moc o náhodě a nikdy nemůžeš vědět, co se ti stane vinnou druhých nebo vinnou náhody. Tak aspoň sám za sebe se musíš chovat tak, abys eliminoval případné nebezpečí způsoboné vlastním zapříčiněním...