Cesta do zatracení

Tohle jsem psala pro jednu z mnoha hodin dějepisu, když jsme probírali 2. světovou válku, která v 1. polovině 20. století sužovala naší zemi. Ovšem nestihla jsem jí přečíst, tak vám tuhle možnost chci dát vám. P.S. Vím, že jako první příspěvek je toto trochu kruté, ale brzo se dočkáte dalších a mnohem (snad) zábavnějších věcí. Slibuji.

Cesta do zatracení

Když otevřela oči, zjistila, že leží v poloprázdné místnosti na podivném kanapi s jedním roztrhaným polštářem pod hlavou. Zvedla se a ještě jednou se rozhlédla kolem sebe. Jediné, co hned upoutalo její zrak, byly dřevěné dveře na druhém konci temného pokoje. Byly pootevřené a linul se z nich mužský hlas, oznamující vpád Němců na území Československa. Vtom jí všechno došlo. Seběhla po rozvrzaných schodech až do velké síně, kde kolem malého transistorového rádia sedělo asi deset lidí, poslouchajících ty strašné zprávy. Někteří z nich měli hlavu položenou na rameni druhých, někteří jí měli v dlaních. Tiše bědovali, nebo nahlas vzlykali , či brečeli. Dívka stála u schodů a poslouchala s nimi. Mužský hlas linoucí se z rádia najednou přerušil jiný, který patřil muži stojícímu ve dveřích domu. Měl na sobě špinavou a napolo roztrhanou, zelenou košili. Udýchaný a s velkým strachem v očích rozrazil dveře a zařval chraplavým hlasem „Rychle! Všichni se spaste! Jsou tady!“ To byla jeho poslední slova. Pak už jen zazněl výstřel a muž se skácel na zem. Na jeho zádech se košile pomalu barvila do krvavé červeně. V místnosti zavládl příšerný chaos. Ženy popadly kufry s věcmi a od svých manželů dostaly příkazy, aby utekly zadním vchodem. Už to ale nestihly. Do domu vtrhli němečtí vojáci se samopaly a zajali všechny muže. Ti křičeli neustále na ženy, aby utíkaly dál. Snažily se, ale vojáci byli rychlejší. Jednu ženu dokonce střelili do lýtka a ta upadla na podlahu. Dostala ještě jednu ránu do zad a hned pod nátlakem bolesti zemřela. Dívka tohle všechno pozorovala ze stejného místa do té doby, než jí jeden z fašistů násilně chytl za ruku a pokusil se jí odvést. Chtěla se vymanit z jeho sevření, ale akorát dostala pažbou samopalu do zátylku a setrvačností vypadla ven před dům. Když zvedla hlavu, naskytl se jí jeden z nejpříšernějších pohledů. Před ní stál transportér plný lidí, kteří se na sebe nedostatkem místa mačkali. Když pohlédla doleva, uviděla, jak po hlavní ulici přijíždí sedm fašistických tanků, obklopených ozbrojenými vojáky. Všude byl slyšet jenom zděšený křik a pláč. Do něj mnohokrát udeřil ostrý německý řev a občas hluk protnuly výstřely ze samopalů. To všechno uzavíral všudypřítomný zmatek a strach.
Voják dívku vzal za ruku tak hrubě, div ji nevykloubil. Pak jí poslal do jednoho z transportérů. Zastavila se v polovině cesty a koukla se za sebe. Ten vůz do kterého směřovala, nebyl jediný. V ulici jich bylo ještě přes deset takových. Skoro všechny nacpané k prasknutí. Voják dívku praštil do zad. Byl to příkaz k tomu, aby pokračovala. Něco při tom německy zařval.
Ve voze sedělo nebo stálo mnoho lidí. Nákladní prostor byl pro všechny malý. Dívka si stoupla vedle starého muže a ani nehlesla. Přibylo ještě asi dvacet obětí okupace a dveře se zavřely. Bylo tam málo světla. Jediné, co ho přivádělo, byly malé díry v plachtě a jedna větší trhlina na pravém boku. Skrz tu dívka neustále pozorovala, jak krajina pomalu ubíhá.
Občas transportér zastavil. To byly jediné příjemné momenty a možnost odpočinku od hrbolatých cest. Pak se vůz znova rozjel a mučednická cesta do zatracení opět pokračovala. Takhle to trvalo celé dva dny. Bez přísunu jídla, či vody. Dívka byla vyčerpaná. Bez přestání ale sledovala trhlinou v plachtě venkovní svět. Její zrak upoutala jedna velká poničená cedule s nápisem OSVĚTIM.

---