Oddechování člení tmu na odstavce

tiše se měnící v černé plátky

vzpomínek na zimní čekání na zastávce

(na to, co mi už dávno není líto)

vzpomínek, za nimiž vzduch nezarůstá zpátky,

ale nebolí to.

 

Nakonec se všechno znovu ztrácí

ve vnitřních záhybech složitosti

pomalu, vzdáleně a stroze,

i chvíle ukryté pod matrací,

i minulost schovaná v odrazech ve výloze.

 

Stačí si pro to všechno vymyslet jen jedno jméno

(pak bude lehčí ho zapomenout).

Dny jsou závorka, kterous nezavřel

a v které není k hnutí

a v ní jsem já, dálka a teplo před usnutím.