dívám se na tebe

nejraději po ránu

když vstáváš

když si češeš vlasy

krátkými

úspornými pohyby

po dlouhé dráze

od kořínků

k pasu

a pár jich

spadne na zem

(abych je sebral)

jen pár

tvých vlasů

zkroucených nadějí

že mi nechybíš

a slyšet chceš

že ano

že moc

(a navíc je to pravda)

zvláště

když nejsi

dívám se na tebe

mnohem raději

když mi vážeš kravatu

na svém krku

(ne že bych to neuměl

jen prostě

rád se na tebe

dívám v té chvíli)

netušíš ani

jak často

se na tebe dívám

a napadá mi

že velké věci

se dějí tiše

tak tiše

jako když

(bez obav

a samozřejmě)

nasadíš svůj krk

a utáhneš uzel

jemně

rozhodně

rozhodně jemněji

než bych to kdy

svedl já

(a lépe)

tiše

jako když mi píšeš

v nohách postele

milostné vzkazy

prstem do vzduchu

v bláhové naději

že je rozluštím

(jako bys nevěděla

že po ránu

nevidím

ani na půl metru)

velké věci

se zkrátka
dějí tiše

a které?

zeptáš se

tyhle všechny

a smrt třeba

smrt zrovna

přichází potichu

a stejně zrození

a láska

a  kdoví co ještě

vím

že nesouhlasíš

ale mýlíš se

cožpak tvé

tiché pohyby

jsou malé?

a navíc

ty zvuky

(o kterých mluvíš)

jsou vždycky

až po tom

co už není

smutný pláč

po smrti

ostrý křik

po zrození

po lásce jak kdy

a hádky?

triumfuješ s úsměvem

ale hádky jsou

má milá

ty nejtišší

(protože opravdu

se přece člověk

hádá stejně jen

sám se sebou)

a ovšem 

bývá při tom všem

taky trochu rámusu

tak vlastně nevím

co jsem tím chtěl říct

snad

že nejhlasitější

byl vždycky rozhovor

který jsme neměli

snad

že tě miluju

snad

že mě štveš

slyšíš dobře!

že mě štveš

(třeba když mi nezavoláš)

ostatně

stejně jako já tebe

nevím

snad

že se na tebe

rád dívám

třeba když mi

žehlíš košili

horkou tváří

(a ne že bych se díval

zase tak rád

to spíš že k smrti

nesnáším

žehlení...)