Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSměšný odpad
Autor
Mvek
Jednoho dne ráno, byla zrovna sobota, jsem vstal z postele a praštil sebou o zem. Uklouznul jsem totiž po sešlápnuté PET flašce. Rozhlédl jsem se kolem a strnul. Můj pokoj byl plný odpadu čekajícího na vynesení do kontejnerů na tříděný odpad.
Rychle jsem si uvědomil příčinu toho nepořádku. Před několika měsíci jsem konečně přesvědčil i rodiče, aby pečlivě třídili domácí odpad a u každého plastu se podívali na značku označující jeho složení, načež ho pak s jistotou poslali správnou cestou likvidace. V kuchyni nad odpadkovým košem na směsný odpad nám už pár týdnů visí lakovaná cedule se značkami recyklovatelných typů materiálů, kterou jsem sám iniciativně vyrobil. Aby odpad rodiče neobtěžoval, rozřazoval jsem si ho sám ve svém pokoji.
Zpočátku se mi nechtělo nosit těch pár kusů do kontejnerů každý den. Pak mě to ale přestalo bavit i víckrát jak jednou týdně, takže toho odpadu prostě nějak přibylo, a k tomu kontejnery v našem okolí začaly permanentně pod odpadem ostatních obyvatel přetékat, takže odpad se u mě v pokoji hromadil.
Nakonec přetekla i trpělivost rodičů. Včera jsem dostal od mámy ultimátum. Doslova řekla: “Jedeme na víkend na chatu, ale ty zůstaneš doma, a jestli nevyklidíš do neděle ten tříděný odpad ze svýho pokoje, tak tě taky zrecykluju!” A tak mám o dnešní program postaráno…
Během snídaně jsem se psychicky připravoval na nelehký úkol. Naladil jsem se pozitivně a z nutné práce si uměle vytvořil požitek. Rozvezu veškerý odpad po okolí do kontejnerů a zasloužím se tak o dobrou budoucnost naší planety i lidstva.
Hned po absolvování psychické průpravy jsem šel zhodnotit stav do svého pokoje. Pečlivě jsem si prohlédl všechny ty PET lahve od nápojů a mycích prostředků, plastové obaly od sušenek a jiných potravin, pytlíky od pečiva a zeleniny, polystyrénové tácky od masa zabalené v plastových fólií od časopisů, aby to nepáchlo, staré časopisy a noviny, ruličky od toaletního papíru, krabičky od léků, občas nějaký starý sešit, – “A hele, támhleto je ta učebnice společenských věd, co jsem tak dlouho hledal, ale jak se proboha dostala na hromadu k recyklaci?!” – opláchnuté kelímky od jogurtu, reklamní prospekty, kartónové krabice, láhve od vína, piva, octa i skleničky od majonézy a zavařených okurek. Trochu se mi z toho přeci jen zamotala hlava, ale zadržel jsem dech, upřel pohled na strop a vzal to jako výzvu. Moderní člověk přeci dbá o ochranu přírody a životního prostředí. Ekologie není jen nutností, ale i nejnovějším trendem. Její zásady dodržuje každý, kdo chce být “in”, takže s chutí do toho! Podíval jsem se opět na své skladiště … Ach jo, kéž bych žil radši o sto let dřív.
Po půlhodině dřiny jsem se plahočil městskými ulicemi s malým vozíkem navršeným nad jeho objemovou kapacitu tříděným odpadem. Měl jsem za sebou už pět stanovišť s kontejnery tříbarevné soustavy – zelený, modrý, žlutý – a vyprázdnil jsem akorát batoh, který jsem si naložil papírem a sešlápnutými plastovými láhvemi.
O dvě hodiny a jednu úspěšnou cestu později jsem opět putoval městem, pro změnu na druhou světovou stranu, abych se zbavil znovu naloženého vozíku. Byla to cesta strastiplná a zdánlivě nekonečná. Byl jsem dokonce málem jedním policistou pokutován za znečišťování města, když se mi část odpadu začala bez mého vědomí trousit z vozíku. Jeho aktivita mě docela překvapila. Třetí výprava však probíhala ještě hůře. Dlouho jsem nemohl nalézt alespoň trochu prázdné sběrné nádoby. Navíc jsem zahlédl jakéhosi místního obyvatele vyhazovat skleněné lahve, polystyren a kartón do kontejneru na směšný… totiž směsný odpad. Upozornil jsem ho, že poškozuje hlavně sám sebe, jelikož se svojí nezodpovědnou činností propadá ve společenském žebříčku na dosti nízké pozice. Navíc se mu jeho nynější neochota ujít dvacet metrů dál ke správným kontejnerům v budoucnu vrátí, až se vytěží ropa i další suroviny.
“No výborně, tak to vám určitě jen udělá radost, mladíku, když vás nechám můj odpad roztřídit za mě. Zdá se, že se v tom vyznáte, a tak to pro vás bude určitě čest!” S těmito slovy nechal veškerý svůj odpad ležet na zemi a zmizel v domě. Mně tak přibyla slušná hromádka odpadu, a místní kontejnery byly takřka plné.
Konečně někdy v jednu hodinu odpoledne jsem byl u svého cíle. Sice jsem viděl válet se tříděný odpad na každém rohu, ale nebyl to můj a doma na mě už také žádný nečekal.
Docela mi vyhládlo, tak jsem se stavil v prvním otevřeném supermarketu po cestě, abych si koupil něco k obědu. Nečekal jsem však, že budu mít tak těžké rozhodování. Koupit si dobrou šunku ve vakuovém balení z polyethylenu, nebo salát se zeleninou a majonézou ve velké plastové misce? Na druhé jsem měl více chuť, ale z prvního by bylo méně odpadu. Ne, zkusím něco jiného. Popošel jsem rozhodně k dalším regálům, ale kam jen moje oko dohlédlo, tam se mu naskytl strašný pohled. Tenhle obal byl z polypropylenu, tenhle zase z lineárního polyethylenu, támhle je pro změnu polystyrénová miska, PET láhve, skleničky … a tady můžu dostat šunku zabalenou v papíru, který nelze recyklovat, protože mastný papír do tříděného odpadu nepatří!
Byl jsem obklopen tisíci kusy odpadu, který bych po použití musel recyklovat. V mysli jsem se ocitl ve svém pokoji, ale ten se najednou začal plnit odpadem. Než jsem se nadál, už jsem se v obalech topil, ale ony pořád přibývaly…
“Uf, máš pravdu, Johne,” vydechl s napětím Bob. “Tohle je fakt pořádnej horor. Ani ho nemůžu dočíst.”
“Jo, to jo. Ale nechtěl bys zase jít do práce? Večer se už blíží!”
“Jasně. Kolik jsi toho zatím vytěžil?” S těmito slovy vyskočil Bob z provizorní lavičky, odložil starý text a nasednul do malého bagru, aby odklidil vydolovaný odpad.
“Támhleta hromada je plná hodnotných surovin,” ukázal John na hromadu hlíny, ze které trčely nějaké kusy plechu, dřevěná tyč a spoustu drobných odpadků.
“Bobe, já bych tak rád žil před třiceti lety, jako ten kluk. Nemusel bych se tady dřít na starým smetišti, vždyť by jen stačilo objíždět popelnice a hned bych měl fůru surovin.”
“Nech toho snění a radši něco dělej.”
“Ach jo, máš pravdu. Nic jinýho nám nezbejvá.”
A tak vypadala sobota pro Boba a Johna. Pracovali i o víkendu, aby překopali co největší kus desítky let staré skládky a vytěžili tak tuny drahých surovin. Jen za metrák skleněných střepů jim firmy zpracovatelského průmyslu zaplatí stovky dolarů a plastická hmota je ještě více hodnotná. Jiní nemají takové štěstí, že mohou pracovat přímo na skládce, nýbrž musí od rána do večera chodit po lesích a loukách, aby nalezli flašky od nápojů a plastové obaly od svačin, které zde odhodili nepořádní turisté a procházející se lidé před mnoha lety. Na polích se zase pod vrstvou půdy dají nalézt nejrůznější plechovky, kusy aut, sutiny ze stavebních prací nebo třeba staré lednice, tedy vesměs odpad lidí, kteří nevěděli, kam s ním. To vše je po vytěžení největších světových ložisek železné rudy, ropy a dalších nerostných surovin ceněno více než zlato. Vítejte v budoucnosti! Ve světě, kde se boháči měří podle toho, kolik hektarů znečištěné a dosud neprohledané půdy vlastní …
Takže pokud dnes uvažujete o koupi nějaké nemovitosti, pražská skládka v Ďáblicích by mohla být vhodnou volbou…