Mariňák

Shromáždili jsme se v příkopu vedle úzkokolejky probíhající kolem jedné z továren. Deset druhů ve zbrani, deset nadlidí. Deset mariňáků. Seržant nás nechal chvilku vydechnout zatímco zbytek kompanie zaměstnával krycí palbou nepřítele zakopaného na druhé straně padesát metrů široké tratě. Během chvilky se k nám doneslo i dunění děl středních tanků typu Leman Russ. Bratři si skutečně dávali záležet aby válečníci Tau byli přišpendleni k zemi

         Příprava netrvala a ni dvě minuty a z dálky se ozval řev mnoha hrdel, jak se imperiální garda vrhla do frontálního útoku. Pomalu jsem v duchu počítal. Když jsem došel k číslu pět, rozezněl se nad bojištěm nový zvuk. Zvuk mnoha výstřelů z pulzních zbraní. Tau se krupobitím střel zahnat nenechali. Začaly se ozývat bolestné a děsuplné výkřiky umírajících gardistů…

         Z myšlenek mě vytrhl seržantův hlas: „Bratři, připravte se!“ Bleskově jsem si zkontroloval keramitovou zbroj i bolter v pravé ruce a pronesl tichou modlitbu k Císaři. V dalším okamžiku jsme již nejvyšší rychlostí běželi přes otevřenou krajinu. Geneticky upravené tělo poslouchalo jako hodinky, stejně tak i prastará zbroj a během chvilky jsme překonali trať a naskákali do příkopu na druhé straně, to vše v naprosté tichosti, tak jak to dokáží jen vesmírní mariňáci. Pohledem jsem přelétl zbytek bratrů. Někteří v rukou svírali boltery jako já, jiní prozatím vypnutý rotomeč. Už brzy to začne…

         Rychle jsme se dostali až k jednomu z krajních bunkrů obranné linie. Krátký okamžik jsme počkali abychom se ujistili, že Tau jsou plně vytíženi klamným úderem gardistů a pak se rozeběhli. K pancéřovaným dveřím jsem se dostal jako první a možnost vykopnout je mi tedy po právu patřila. Dveře noze v keramitu neodolaly a můj bolter vzápětí smrští nábojů pokropil vnitřek budovy a jeho obránce. V mžiku oka jsem vyskočil ze dveří a dovnitř vletěly dva frag granáty.

         „Za Císaře !“ Náš bojový řev přehlušil i detonaci za námi. Už je jedno kolik hluku naděláme, teď je hlavní pobít co nejvíce mimozemšťanů. V šíleném tempu běžíme k nejbližší baterii iontových děl, podporujících obranu a cestou zuřivě ničíme vše co se dá. Slyším řev naplno puštěných rotomečů, rachot bolterů chrlících stovky kulek i hukot blížících se děl.Slyším ale nevnímám. Hlavní je to, co se objevuje přede mnou. Bleskově vyčistím prostor před baterií a umožním Johannovi, jednomu z mých bratří, aby připevnil několik melta náloží. Okamžitě běžíme dál a necháváme děla explodovat za našimi zády.

         Pak jsme se začali probíjet skrz přední linii obrany a obrátili ji ve smrtelný zmatek. Ve víru boje jsem koutkem oka vnímal pohyb masy vojáků směrem k nám. Bratři z kapituly se chopili příležitosti, kterou jsme jim poskytli a postavili se do dalšího z mnoha útoků. Přestal jsem ji m věnovat pozornost a cele se věnoval boji. Bolter jsem za rotomeč vyměnil už dávno, v souboji na blízko, Tau tak opovrhovaném, se uplatnil mnohem lépe.

Jak snadné bylo s nimi bojovat. S každým švihnutím těžké zbraně jsem přesekl jednoho vojáka, postupně je vytlačujíc z bráněných pozic. Pak se ve vzduchu cosi zlomilo a Tau začali prchat. Radostně jsem zařval a s bratry je hnal pryč ze zákopů a krytů…

                                              ***

Zastavil jsem se a setřel si krav z obličeje. Špinavou práci za nás dodělává imperiální garda, zatímco my, císařovi vyvolení, jsme pro tuto chvíli skončili. Začali se ke mně scházet zbylí členové našeho úderného oddílu. Všichni měli ve tvářích strhané a unavené rysy. Trochu mě to překvapilo – boj byl tvrdý ale nebylo to nic ve srovnání s jinými, které jsme už zažili.

Pomalu jsem si přepočítal zbytek bratrů. Chyběl Cedrik, Gabriel a … seržant Marcus! To není možné, je z nás nejlepší! Je s námi už stovky let, nemohl zahynout v téhle šarvátce!

Ne !!!

Pak mi to všechno došlo. Tak proto ty strhané tváře, ty zničené výrazy v obličeji…. Poklekl jsem na jedno koleno a bratři učinili to samé. Utvořili jsme kruh, rameno na rameni, druh vedle druha a sklonili hlavy. Začal jsem s modlitbou k Císaři. Všichni to ode mne čekali…

                                              ***

Ještě ten den mě zavolali na velitelství. Neměl jsem čas ani abych si očistil zbroj natožpak na odpočinek či usmíření se smrtí druhů. Hlavou jsem měl plnou jejich rozstřílených těl ve zbroji, obklopených kopami padlých nepřátel. Z myšlenek mě tak vytrhly až kaplanova poslední slova.

„….a jako nejstarší v oddílu jsi tak jmenován novým seržantem ty, Valerie. Plný obřad povýšení a pohřbů musíme provést až na Macragge ale to jistě pochopíš. Je mi líto co se stalo ale je to o důvod víc ke zničení těch kacířských vetřelců. Hodně štěstí Valerie…“

S úžasem ve tváři jsem kaplana opustil a odešel ke své četě. Místo radosti z povýšení a toho, že padlí posílí Imperátorovy šily v boji proti warpu, se mne zmocňovala nenávist. Inkvizice má pravdu – jediný dobrý kacíř je mrtvý kacíř…

***

         Další ofenzíva přišla druhý den. Sektor ze včerejška byl už poměrně dobře vyčištěn ale ještě nám zbývalo dobýt mnoho pozic než budeme moci tohle město prohlásit za prosté kacířství a cizáků.

         Náš cíl byl poměrně jednoduchý – vyčistit jeden z několika městských parků a připravit cestu gardě. Bojů se měla zúčastnit půlka celé kompanie, jako podporu do lesnatého terénu nám bylo přiděleno několik Dreadnoughtů – obrovských kráčejících monster, řízených osobnostmi kdysi padlých bratrů. Vyrazili jsme brzo, už po ranní modlitbě. Průzkumníci nehlásili nic podezřelého a my očekávali lehkou čistící akci. Vlastně skoro jako včera…

                                                        ***

         Tiše jsme procházeli parkem a obezřetně hledali protivníka. Nikde se ale nic ani nehnulo a mlčely jak senzory, vydatně posílené modlitbami ke strojovým bohům, tak naše zostřené smysly.

          S četou jsem šel na špici a vnímal bezútěšnost místa kde jsme se ocitli. Park byl snad kdysi krásný, ideální místo pro večerní procházky se svou milou ale teď… Stromy byly polámané a spálené na uhel, zem rozoraná a sežehnutá předešlými boji a dělostřeleckým, vzdušným i orbitálním bombardováním, i sám vzduch působil zničeně… Stejně jako zbytek města. Po více jak měsíčním boji z něj nezbylo víc než ruiny které pod sebou pohřbily většinu obyvatel. Alespoň tak si vysvětluji, proč jsme po příletu našli jen hrstku uprchlíků, kteří unikli běsnění Tau…

          Lehce jsem potřásl hlavou a začal se plně věnovat přítomnosti. Už tu nejsem sám, teď mám na starosti celou jednotku !

         Náhle jsme dostali varování od průzkumníků. Hlásí kontakt ! Bleskově jsem hlášení předal dál a s bratry se ukryl. Skutečně, za chvíli se mezi ruinami objevily záblesky světlého brnění. Dávám rozkaz nestřílet. Počkáme si až vyjdou zpoza toho skalního převisu, který je před námi.

         Ještě ne.

         Ještě malou chvilku !

Modlím se k Císaři aby mi dopřál krátký okamžik… Prosbu jsem ani nestihl dokončit a vzduch naplnily výstřely z pulzních zbraní. Tau sebou museli mít ty své proklaté sondy. Vydal jsem rozkaz a jako první se vrhnul do zteče, v obou rukou řvoucí rotomeč, v očích planoucí nenávist a příslib smrti.

         Zmocnil se mě neskutečný chtíč po gejzírech krve tryskající z rozťatých těl, ani jsem nezjišťoval jestli se bratři do boje pustili se mnou. V tu chvíli mi to bylo jedno.

        Třemi skoky jsem se dostal k prvnímu válečníkovi a jedním máchnutím mu odsekl hlavu, krev mi přitom cákla do tváře. Chtivě jsem ji slízl ze rtů. Byla horká a trpce nasládlá…

        Pár chvil jsem nevnímal nic jiného než zvuk rotomeče, řev umírajících a hukot krve v uších. Pak jeden z Tau vběhl do jeskyně, která se před námi otevřela ve skalní stěně. Tuhle hru můžou hrát dva, pomyslel jsem si a vrhnul se za ním. Tma a náhlý chlad mě trochu přivedly k rozumu a já zauvažoval jestli bych se neměl vrátit zpět. Zvuky z parku mě ale utvrdily v tom, že mě bratři pro tuto chvíli potřebovat nebudou a tak jsem se vydal za uprchlíkem. Metabolismus se mi upravil sám tak aby přestal pumpovat do krve tolik adrenalinu a zároveň mi upravil zrak abych lépe viděl v nastalé temnotě.

         Přidal jsem do kroku a pak už téměř běžel ve snaze vetřelce dostihnout. Nevím jak dlouho jsem běžel křivolakými chodbami a snažil se zaslechnout dusot běžících nohou, každopádně jsem se musel dostat pěkně hluboko pod povrch téhle prokleté planety. Už ve mně nesálal ta děsivá pomstychtivost, nyní jsem už jenom toužil splnit povinnost, zabít nepřítele a vrátit se nahoru k bratrům. Abych zahnal tíseň, opakoval jsem si v duchu modlitbu k Císaři…

         Za nejbližším rohem jsem do uprchlíka skoro vrazil. Byl jsem tak překvapen, že jsem ani zvednout zbraň a zabít ho. Čekal jsem v příštím okamžiku smrtící úder a v duchu si nadával.

Smrt ale nepřišla a já pochopil proč – Tau v němém děsu zíral na obrovskou jeskyni rozprostírající se před námi. I já ztuhl hrůzou.

Prostora před námi byla pokryta kobercem z mrtvých a již nějaký čas se rozkládajících se těl obyvatel města nad námi. Záhada s chybějícími lidmi byla rozřešena…

V příštím okamžiku jsem se tím ale přestal zabývat. Na tělech totiž hodovaly myriády odporných bestií, znetvořených šílenými mutacemi. Nevěděl jsem, který z bohů Chaosu to má na svědomí ale v dané chvíli to nemělo velkou váhu. První z démonů totiž zvedli hlavu a vycenili na nás tesáky.

Skoro současně s mimozemským válečníkem jsem zvedl hlaveň zbraně a začal střílet do davu. Vteřinu dvě jsem obětoval na zbytečnou palbu a pak se dal na ústup. Tau už byl kousek přede mnou a zmizel za nejbližší zatáčkou. Za mnou se vytí démonů ozývalo čím dál blíž a já se začal loučit se životem, když zpoza rohu vyhlédl Tau, vážně na mě kývl a spustil krycí palbu. Během mžiku oka smetl nejbližší zrůdy tam odkud přišly. Proběhl jsem kolem něj a za další zatáčkou mu oplatil stejnou službou. Během následující hodiny se to opakovalo nesčetněkrát…

                                              ***

Stáli jsme bok po boku před východem z tunelu a společně pálili do valící se masy těl. Bylo zjevné, že naše snaha byla zbytečná, zrůd chaosu jakoby neubývalo. Válečník vedle mne něco řekl ve své švitořivé řeči a ukázal na stěny a strop nad námi. Přikývl jsem aniž bych přestal střílet z boleru.Tau na chvíli odběhl za mě a já se znovu začal modlit k Imperátorovi, jako už stokrát před tím.

 Náhle se za mnou ozval varovný výkřik. Na patě jsem se otočil a prchal pryč. Dostihl jsem mého společníka a společně jsme dosáhli východu. Za námi zaduněla hlasitá exploze, strop i stěny se zřítily na útočící monstra a pohřbily je pod sebou…

Vyšli jsme bok po boku na mýtinu před skálou a rozhlédli se kolem. Všude bylo pusto, jen krátery, trosky válečných strojů a krev na zemi svědčily o nedávných bojích. Těla obě strany odnesla pryč.

Stáli jsme vedle sebe a já přemýšlel co teď. Tau se na mě náhle otočil a stiskl zuby. Prosil jsem Císaře o odpuštění, zabít bych ho nedokázal. Tau si pomalu sundal otřískanou přilbu a upřel na mne zrak. Vpil jsem se do jeho pohledu, kterým na mne beze strachu a nepřátelství hleděl.

Pak jsme, vedeni neznámým instinktem, na sebe vážně kývli v gestu rozloučení a nového přátelství, které se mezi námi právě zrodilo…