Ema má maso

"Pojďte si sednout," překvapila Prouzu věta, o které si myslel, že do dnešního světa už ani nepatří. Dávno neviděl, že by někdo někoho pustil v tramvaji sednout. A ještě k tomu jeho..., který má lístek jen k stání.

Školák nebo snad školačka? - prostě takové mrně. Kvapně skládalo sešit a pero do tašky a vstávalo, aby mu uvolnilo místo.

"Seď, ještě přece nemáš dopsaný úkol!"

"Ale ne, to nebyl úkol. A stejně už to bylo hotové," vymlouvalo se mrně, když si měnili místa.

"A co to tedy bylo?" zeptal se Prouza. Ne ze zvědavosti; spíš v domnění, že si to mrně možná ještě chce povídat. Takovou ohleduplnost je přece potřeba odměnit; Aspoň trochou porozumění.

"Zapisuju sny," překvapilo ho nečekanou odpovědí.

"Takže si píšeš deník?"

"Ne, to není deník. Do deníku se píšou věci, co se staly, a co si o nich myslíš - teda myslíte. Ale to, co já si píšu, to se nestalo."

"A co třeba?"

"Teď nevím, to se rychle zapomíná. Proto si to hned píšu. Teda hned ne, až v tramvaji, protože při snídani se psát nemůže. Třeba když něco vymyslím, tak si to píšu."

"A co třeba vymyslíš?" vyzvídal dál Prouza.

"Třeba auto."

"Ale to přece vymyslel někdo už dávno."

"Ale já myslím, že to moje auto by nepilo benzín. Jezdilo by na smetí. Třeba na vyhozený igeliťáky nebo tak něco. Toho se přece válí všude plno. Místo aby se jezdilo k pumpě, by se vždycky jen posbíralo něco kolem silnice a jelo by se dál."

"A k čemu by to bylo dobré?"

"No, táta by za ten benzín nemusel utrácet, a ještě by se kolem silnic vysbíral všechen bordel - teda nepořádek."

"Ale co by pak dělaly benzínové pumpy?"

"No nic, ty by se zrušily a místo nich by se udělaly kolem silnice jen takové zahrádky. Takhle," načmáralo mrně na zapocené sklo dvě čáry jako křižovatku a v jednom z jejích rohů začalo ktreslit cosi jako plot.

"A co až by došly všechny odpadky - kolem těch silnic?"

Mrně se na chvíli zamyslelo: "Tak to by popeláři místo na smeťák museli začít vozit smetí do těch zahrádek. Byla by to pak taková samoobsluha." Vyznačilo v plotu dvě mezery, snad jako vjezd a výjezd.

"A kdo by to všechno platil?"

"A proč by měl pořád někdo něco platit? Igeliťáků je spousta a pořád asi bude. A kdyby došly, tak by se vymyslelo zas něco jinýho. Takových nápadů já mám sposustu. Skoro každou noc se mi něco..." Náhle zmlklo, jako by se polekalo, že prozradí něco tajného.

"Nechceš si na mě položit tu tašku?" nabídl Prouza, aby reč nestála, ale aby to nevypadalo, že vyzvídá. Začínal být doopravdy zvědavý, co se může takovému mrněti - ještě pořád totiž nevěděl, jestli je to kluk, nebo holka - zdát.

"Děkuji, ne!" přitisklo ji mrně pevněji k boku, jako by se o ni, nebo spíš o její obsah, bálo.

"Když se ráno probudím," pokračovalo po chvíli nečekaně, "mám pocit, že skoro všechno vím. Nemyslím takové ty blbosti, co se učí ve škole. Než vstanu, ještě chvilku se mi zdá, že všemu rozumím. Strojům, lidem a taky zvířatům. A tak si musím honem napsat, co se mi vlastně předtím zdálo. Myslím, že až si to pak jednou přečtu, budu zas všemu rozumět. A to by se někdy mohlo hodit, ne?"

"Myslíš třeba ve škole, před zkoušením?"

"Vidíte, to mě ještě nenapadlo. Ve škole se stejně učí zbytečnosti, který si nikdo nepotřebuje pamatovat."

"Ještě je v první třídě ve slabikáři věta Ema má maso?" zauvažoval nahlas Prouza, co si vlastně po těch letech pamatuje ze školy.

"Nevím, to už je dávno, já už chodím do..." Číslovka zanikla v zazvonění tramvaje. "...a maso stejně nejím, teda když nemusím. Víte — jak se mi někdy zdá, že rozumím zvířatů, co si povídají a tak; tak to maso — víte, co myslím."

"Já vím, je těžké sníst něco... někoho, s kým si rozumíš," přitakal Prouza, doufaje, že se možná ještě něco dozví. Vduchu se začervenal, co to z něj vypadlo za nesmysl. Snad se od toho mrněte nenakazil tím jeho ranním sněním. Nebo mu vzpomínka na slabikář připomněla, že se kdysi trápil něčím podobným? Taky mu tenkrát připadalo, že všemu rozumí, ale niky neměl dost trpělivosti, aby si něco zapisoval. Asi to taky bylo až když byl starší a zajímaly ho spíš holky, než nějaké sny a psaní. Je to dítě holka nebo kluk?, vylíhla se ze vzpomínky otázka. Tvář má hezkou jako děvče, ale ty nápady vypadají spíš na kluka. Vždyť se to musí každou chvíli poznat z hovoru; jestli řekne byl nebo byla. Stačí nalíčit otázku.

"A co včera, taky máš zápis z tramvaje?"

"Včera byla neděle. To tramvají nejezdím."

Nevyšlo to. Prouza přemýšlel o další otázce, směřující k něčemu z minulosti. Jak ji ale položit tak, aby z ní to mrně, které všechno ví, nepoznalo, že on neví ani to nejprostší. Bylo mu hanba prozradit na sebe, že neví zrovna tohle. Zvlášť před někým, kdo rozumí řeči zvířat... Napadlo ho, že možná měl, když byl malý, víc přemýšlet a tu a tam si i něco poznamenat. To, co teď neví by třeba poznal i se zavřenýma očima. Pak už Prouzu napadaly jen samé hloupé otázky, jako zeptat se na vysvědčení nebo na učitelku. Mlhavě si vzpomínal, že se o takových věcech s dospělými odmítal bavit, když byl malý. I teď ho to pomyšlení začínalo unavovat.

"Vysvědčení bude už za týden a učitelka nám teď v zimě, když je pořád tma, dovolí si při hodině chvíli kreslit. Říká vždycky, že už jsme moc unavení."

"Tak se mi zdá, že ty opravdu všecko víš," neubránil se Prouza uznalému zhodnocení. "Teď se ti třeba povedlo odpovědět na něco, na co jsem myslel, ale nezeptal jsem se."

"To nic, to se mi stává každou chvíli. Lidi, teda ty velký, stejně všichni myslí pořád na to samý."

Prouzu překvapilo, jak zrovna jeho může to mrně dávat dohromady s ostatními lidmi. Jak málo s nimi má, čím dál tím méně, společného... Snad jen to, že dýchá stejný vzduch a... a jede s nimi v jedné tramvaji, která se za šťasnějších nocí stává jeho domovem. Na jedné palubě... ale stoupají si od něho daleko, jako by s ním ten stejný vzduch dýchat nechtěli.

"Mohl bych si přečíst některé ty tvé zápisky?" zeptal se Prouza úplně vážně, "třeba bych se od tebe něčemu přiučil."

"Já nevím, říkají — že mám hrozně ošklivé písmo, a taky už budu vystupovat."

"Tak třeba někdy příště," navrhl Prouza zároven s jeho či jejím Nashledanou.

Zastávka. Dveře. Někdo ven, jiní dovnitř. Další školáci. Nad Prouzovo sedadlo se postavila jakási dívka. Potěšilo ho, že aspoň v něčem má teď jasno.

"Nechceš si sednout?" nabídl jí a vstal. "Třeba si potřebuješ něco poznamenat do sešitu."

Couvla před ním, jakoby dostala strach. Obrátila se a Prouza viděl, jak se rychle protlačila do zadní části vozu. Pozoroval rozplývající se čmáranice na skle a prázdné místo, které po něm zůstalo.