Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seZpověď muže učeného
Autor
Eilil
Mým pohledem může být bludný racek,
jenž křižuje báni nebeskou, na míle
vzdálený moři.
Křižuje ji po vzoru zoufalství,
jež uzmulo mou duši tak,
jako nelítostná noc uzme
popelavý nebesráz na sklonku dne.
Křižuje modrý safír,
který křečovitě ještě tryská naději,
protože tuší již.
Tuší, že v době,
co přichází jak zahalená persóna,
rozkrojí, jeho blýskavé
fasety, osten moci,
kterou jsem ctil
a které dnes pouze podléhám.
Neuplyne dlouhý čas a ona modř,
jež má být útočištěm zbožných přání,
ona modř se zjizví spárou oblaku nečistého,
stejně tak, jako nečistý
se mi jeví úradek těch,
kteří hlásají slávu Pána našeho.
A zda-li se nyní rouhám,
to nechť posoudí Pán sám.
Zda-li když nyní zpochybňuji
úmysly oněch vykladačů písma,
zda-li tak zpochybňuji i vůli Boží.
A Bůh mi odpusť hříšnost myšlenek,
kterými lomcuje pochyba
a které se vytratí,
jen co pomine tato chvíle
prchavého poblouznění,
či prozření snad.
Nemohu vypovědět,
zda to co se rodí
v mém zmučeném a vylitém srdci,
je statečné či pošetilé.
Statečnost a pošetilost.
Dvé jmen pro dva rytíře,
které snad Zoufalost sama vyvrhla
ze svého skučícího těla.
A nyní kráčejí bratrsky sobě po boku
a nám je zatěžko odlišit,
který je který.
Jedno však jisté je a to,
že nejsem krajem dobrým pro rytíře.
Ze skulin mé duše příliš často
vane otravný dech bestií hlavatých,
obludné zbabělosti a nestydatého sebeklamu.
Jen události dní posledních,
co protékají mými útrobami
jak zkvašené mešní víno,
zanesly mi pod chřípí štiplavý pach síry
a skutečná povaha mých skutků
vyvřela neodbytně na světlo Boží.
Ale nepotrvá dlouho a chvíle,
kdy království nebeské zdá se na dosah,
pomine.
A s ní i všechna má znovuzrozená
upřímnost k sobě samému.
Ta pohasne jako vyhořelá louč.
Ale v tuto chvíli stojím s očima dokořán.
A Trýzeň, tu požíračku všeho,
co je v člověku zdravé a zkáze skryto,
nechávám prostupovat tělem.
Tím samým tělem,
jehož jeden z nejnižších popudů
nese spoluvinu vraždy.
(Ano, nyní zvu vraždou počin,
jež dříve zval jsem
Boží spravedlností.
A natolik dobře se nyní znám,
že dokáži předpovědět
návrat nazírání tohoto.)
V tuto chvíli, kameny dláždění
neodráží snad světlo slunce,
ale samotné očekávání.
A kroky davu, který netuší
proti komu obrátit svůj čpící hněv.
(A Bůh jim odpusť nevědomost.)
Již brzy, chladné krajkoví katedrály
poslední budou ozdobou prachu,
který podobu dostal oku milou
a tělu žádanou. (Ach, lidské tělo mé!)
A drtit budou plátky chrysantému
vahou skály, ze které upředeny byly.
A chrličů tlamy nepozemské,
vrhnou svůj stín střemhlav
na tu, kterou mi nebylo dáno
dlouho milovat.
Na jejíž šíji (a srdce mi puká)
sápati se budou a život
ku slávě Boží vysávat!
Jak jen ten pohled budu snášet?
(Hranice stojí nepodobná loži mému.)
Až přivlečou ji plačíc a srdcervoucně žádat o soucit.
Až vonné sady jejího těla,
z kterého ovoce ústy jsem bral,
obere plamen o plod její krásy.
Té již nemůže být cudnou schránkou duše,
však nástrojem ďábla spíš!
Až lilium jejích dlaní
z nichž něhy mě dala ochutnat,
pukne jak černé poupě!
Ach, jak pálit mě budou konce prstů,
jimiž dotýkal jsem se břicha,
co horkým chlebem bylo mi.
Jak pálit mě budou,
až jinačí žár, jež tráví hmotu pozemskou,
seškvaří paže, jež sytily
krajícem lásky své.
Až čelo - tympanon nejskvostnější
pro nebesky čiré brány očí,
zahalí čepec dýmu dusivý
a hebké sloupy jejích nohou
zřítí se v suti člověčí,
jak jen bude mi?
Jak jen božský může zdát
se mě tento čin?
Však nyní, vím, tíží mě
na hony blízký soud poslední.
Dnes myšlenky mám statečné či pošetilé.
Dnes myslím snad hříšně proti davu,
jež jednou silou jest.
Dnes snad nectím moc, jen pouze podléhám ji.
Však vinu svou já dlouho neunesu,
že strach z hněvu dravé moci,
postavil mi zeď a nechal
jsem dívku vléct z lože mého
v ocelech.
A slovo neztratil jsem pro ni.
A jak málo mužem byl jsem,
brzy ještě méně budu.
Zas zklidním běsnící své nitro
zbabělým a bludným:
Shořela čarodějka! Nečistá nádoba
ďáblových svodů! Děla se vůle boží.
A Bůh odpusť její hříšné duši!